28 Cdo 2013/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2013/2025-548 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. B., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 239/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 25 Co 354/2024-491, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 16 105,10 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 14 C 239/2020-392, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2025, č. j. 14 C 239/2020-476, zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu ve výroku konkretizovaných pozemků v katastrálním území XY, XY, XY, XY, XY a XY (výrok I), nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II), žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 238 854 Kč (výrok III) a žalobkyni uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (hlavnímu městu Praha, jež již z řízení vystoupilo) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 57 656,50 Kč (výrok IV). 2. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výrokům III a IV i žalované proti výrokům II a III rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 25 Co 354/2024-491, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše náhrady činí částku 254 777,60 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a ve výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 80 162,50 Kč (výrok IV) a o povinnosti žalobkyně nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (hlavnímu městu Praha, jež již z řízení vystoupilo) k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 5 045 Kč (výrok V). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyni liknavým až svévolným, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyně mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota pozemku vybraného žalobkyní jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu jejího dosud neuspokojeného restitučního nároku, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu toho žalobou vymezeného pozemku, ohledně něhož žalobkyně nevzala v průběhu soudního řízení žalobu zpět. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné pro naplnění (jí dále konkretizovaných) kritérií dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a důvodné pro nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nesouhlasí s „přeceněním restitučního nároku žalobkyně“ a v této souvislosti předkládá jakožto doposud neřešenou otázku platnosti a závaznosti regulačního a zastavovacího plánu z roku 1935 pro jeho aplikaci při oceňování restitučního nároku (ocenění pozemků jako stavebních podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. – dále „vyhláška č. 182/1988 Sb.“). Zdůrazňuje přitom, že zástavba dle uvedeného regulačního a zastavovacího plánu nebyla realizována. Dále pak požaduje podání výkladu pojmu „stavební nesrostlost“, stejně jako termínu „nezpevněná komunikace“ ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž brojí proti závěru odvolacího soudu o nepoužití konkrétních srážek podle citované vyhlášky. V tomto směru vyjadřuje přesvědčení, že stavební srostlost má být k okamžiku přechodu pozemků na stát posuzována ve vztahu k území obce determinující základní jednotkovou sazbu dle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., nikoli k nejblíže nacházejícímu se zastavěnému území. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc rozsudku odvolacího soudu, neboť má za to, že je závažně ohrožena na svých právech, a to v souvislosti s potenciálním převodem vlastnického práva ke spornému pozemku na žalobkyni a následně na třetí osoby, jakož i s rizikem „přečerpání“ restitučního nároku žalobkyně. 5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 – označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Pokud byly sice odnímané pozemky, byť formálně, vedeny jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny, popřípadě dále využity, jako pozemky stavebního charakteru, je na místě oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že judikatura dovolacího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). 10. Dospěly-li proto soudy nižšího stupně v přítomné věci na základě v rozhodnutích specifikovaných skutečností, jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní okolnosti pro určení charakteru daných pozemků, ke zjištění, že již v době přechodu sporných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky určené