28 Cdo 2027/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2027/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 8. 2021 Spisová značka:28 Cdo 2027/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2027.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Podmínky řízení Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 159a odst. 4 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 10. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2027/2021-319 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně K. T., narozené XY, bytem XY, za účasti A. I., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, zastoupeného JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, 664 91 Ivančice, proti žalovanému městu Oslavany, se sídlem v Oslavanech, náměstí 13. prosince 51/2, identifikační číslo osoby: 00282286, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5e, o zaplacení částky 786.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 3/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2020, č. j. 13 Co 75/2020-179, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : 1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 41 C 3/2018-119, ve spojení s usnesením ze dne 17. 1. 2020, č. j. 41 C 3/2018-127 (ve znění opravného usnesení ze dne 7. 5. 2020, č. j. 41 C 3/2018-158), zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 786.500,- Kč s příslušenstvím od 1. 10. 2008 do 19. 2. 2014 (výrok I.). Dále zamítl žalobu o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím za dobu od 20. 2. 2014 do 4. 12. 2017 (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 68.244,- Kč (výrok III.). Dále rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně (výrok IV.). 2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně, vedlejšího účastníka na straně žalobkyně a žalovaného (žalovaný podal odvolání toliko proti výroku IV. o náhradě nákladů řízení v procesním poměru mezi ním a vedlejším účastníkem na straně žalobkyně) usnesením ze dne 31. 8. 2020, č. j. 13 Co 72/2020-179, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě na zaplacení částky 786.500,- Kč, potvrdil (výrok I.) a dále jej zrušil v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě na zaplacení příslušenství z částky 786.500,- Kč a rovněž ve výrocích II., III. a IV. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). 3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že projednání a rozhodnutí nároku žalobkyně o zaplacení částky 786.500,- Kč z titulu tvrzeného bezdůvodného obohacení za užívání movitých věcí (zařízení zámecké restaurace v XY) ve vlastnictví žalobkyně za období od 1. 10. 2008 do 19. 2. 2014 brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Tuto překážku představuje pravomocný rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. 11. 2016, č. j. 32 C 112/2011-421, jímž byla žaloba žalobců K. T., K. I. a A. I. o zaplacení částky 786.500,- Kč směřující proti žalovanému, jež byla založena na shodném skutkovém základě jako v přítomné právní věci, zamítnuta pro neunesení důkazního břemene žalobců o výši tvrzeného bezdůvodného obohacení. Označený rozsudek byl ve věcném výroku potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2017, č. j. 13 Co 126/2017-516 (dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 1491/2018-654, pro nepřípustnost odmítnuto). Odvolací soud vysvětlil, že jinou věc z pohledu překážky res iudicata z nynějšího sporu nečiní důkazní návrh žalobkyně na ustanovení znalce a vypracování znaleckého posudku, jímž by byla výše bezdůvodného obohacení na straně žalovaného v přítomné právní věci prokázána. 4. Proti usnesení odvolacího soudu (pouze proti výroku I.) podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je jednak přípustné ve smyslu poučení odvolacího soudu o mimořádném opravném prostředku a dále jeho přípustnost odůvodňuje odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (z judikatury Nejvyššího soudu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5533/2015; toto usnesení je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) a zdůrazňuje, že předmět řízení v nyní projednávané věci se od předchozí pravomocně skončené věci odlišuje tím, že v probíhajícím řízení bylo uplatněno skutkové tvrzení o výši bezdůvodného obohacení zjišťovaného na základě znaleckého posudku, jež v předchozím řízení uplatněno nebylo. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci uplatnila žalobkyně připomenutím teze vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/2013 (toto usnesení je přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalius.usoud.cz), dle níž „je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, uplatnitelná jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.“ Žalobkyně dále odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytýká, že se v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, nevypořádal k otázce překážky věci pravomocně rozhodnuté s argumentací žalobkyně judikatorními závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008, a odbornou literaturou (v dovolání specifikovanou). Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť usnesení odvolacího soudu má za věcně správné a v něm uplatněnou argumentaci za zcela přiléhavou. 6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že dovolatelka je fyzickou osobou, jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval se tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále zda je přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Ač je dovolání žalobkyně na samé hranici věcné projednatelnosti, neboť s odkazem na již překonaný závěr usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39.) neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci vzhledem k dikci ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. řádným způsobem, lze přesto – při benevolentnějším přístupu k obsahu dovolání – vysledovat, že dovolatelka nesouhlasí v konkrétních poměrech projednávané věci se způsobem, jakým odvolací soud apliko