28 Cdo 2053/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2053/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 10. 2024 Spisová značka:28 Cdo 2053/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.2053.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:§ 9 odst. 3 předpisu č. 428/2012 Sb. § 3 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.12.2024IV.ÚS 3430/24 Milan Hulmák odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>procesní - náhrada nákladů řízení - § 6224. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2053/2024-142 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Vincence de Paul, identifikační číslo osoby 004 06 481, se sídlem v Kroměříži, Malý val 1553/2, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, za účasti: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 5/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2024, č. j. 5 Co 9/2023-118, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit Lesům České republiky, s.p., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : 1. Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2023, č. j. 35 C 5/2022-91, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. SP2401/2015-523102, č. j. SPU 397272/2021, výrokem, že se schvaluje účastníky (žalobkyní a Lesy České republiky, s.p.) dne 9. 12. 2014 uzavřená dohoda o vydání blíže označených zemědělských nemovitostí v katastrálním území Dětkovice a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu). Zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrokem II rozsudku odvolacího soudu). 2. Věc byla soudy projednávána v řízení podle části páté (§ 244 a násl.) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), poté, co o ni rozhodl správní orgán (pozemkový úřad) shora označeným rozhodnutím, po povolení obnovy dříve skončeného správního řízení. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů, že nelze vyhovět požadavku na naturální restituci vydáním označených nemovitých věcí [podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů], neboť majetková újma (křivda) způsobená odnětím nemovitých věcí byla již dříve kompenzována předchůdkyni žalobkyně, Kongregaci milosrdných sester svatého Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstraße 108, poskytnutým finančním plněním na základě Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o vypořádání určitých finančních a majetkoprávních otázek, ze dne 19. 12. 1974 (dále i jen jako „Smlouva“), na jejímž základě měly být definitivně vypořádány nároky rakouských fyzických a právnických osob vůči ČSSR, které vznikly v důsledku podrobení majetku těchto osob československým konfiskačním, znárodňovacím nebo podobným zákonným opatřením. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje s použitím konkrétních hledisek podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o s. ř.“); co do důvodu má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vytýká, že soudy nižších stupňů v tomto řízení podle části páté o. s. ř. nezkoumaly, zda byly dány důvody pro povolení obnovy předcházejícího správního řízení, které pak dovolatelka nepovažuje za naplněné. Požaduje, aby dovolací soud jinak, oproti své dosavadní judikatuře prezentované např. i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, posoudil otázku, zda vyplacení odškodnění na základě mezivládních náhradových dohod lze považovat za jiné uspokojení nároku oprávněné osoby vylučující restituci i podle později přijatého restitučního předpisu (zde podle zákona č. 428/2012 Sb.), a to i s ohledem na povahu v dané věci aplikované mezivládní Smlouvy, jež byla uzavřena v roce 1974 komunistickým režimem, který byl později prohlášen za protiprávní. Současně dovolatelka namítá, že odškodné poskytnuté podle aplikované Smlouvy nebylo vyplaceno jí (jako oprávněné osobě; resp. její právní předchůdkyni) zpochybňujíc přitom i konkluze soudů, že příjemkyně náhrady, Kongregace milosrdných sester svatého Vincence de Paul ve Vídni 1060, Gumpendorferstraße 108, byla její právní předchůdkyní. Odvolacímu soudu také vytýká, že se nezabýval tím, zda vyplacená náhrada odpovídala hodnotě odňatého majetku, a s ohledem na tvrzenou neadekvátnost odškodnění pak namítá, že poskytnuté finanční plnění nelze považovat ani za náhradu podle § 5 písm. a) či i) zákona č. 428/2012 Sb. Přijaté závěry o odmítnutí restituce pak dovolatelka považuje za rozporné i s principem ex favore restitutionis. 4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 8. Na dovolatelkou formulovaných otázkách týkajících se naplnění předpokladů pro povolení obnovy řízení (před správním orgánem) včetně těch, zda lze v řízení podle části páté přezkoumat rozhodnutí, jímž byla povolena obnova správního řízení, či jeho důvody, napadené rozhodnutí v přítomné věci nezávisí a již proto tyto formulované otázky nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. již rozsudek ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3546/2010) pak také vysvětlil, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům, než správní orgán. Je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z