28 Cdo 2076/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2076/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2023 Spisová značka:28 Cdo 2076/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.2076.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Exekuce Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 13 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2076/2023-701 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: O. H., zastoupený JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) JUDr. Jan Fendrych, soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha 2, se sídlem Praha 3, Hradecká 2526/3, zastoupený Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, o 3 240 684,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 167/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. 21 Co 224/2022-659, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. 21 Co 224/2022-659, se v části výroku I., v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. března 2022, č. j. 29 C 167/2015-621, ve výroku I. změněn tak, že se žaloba o zaplacení 810 171,07 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 26. 10. 2017 do zaplacení zamítá, jakož i v nákladovém výroku II. ruší a věc se tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : 1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 21 Co 224/2022-659, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 3. 2022, č. j. 29 C 167/2015-621, ve výroku I. změnil tak, že žalobu v části o zaplacení 810 171,07 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 26. 10. 2017 do zaplacení zamítl, a potvrdil jej, pokud jím bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci 2 430 513,27 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci nesprávným úředním postupem pověřeného soudního exekutora (druhý žalovaný) vznikla škoda 3 240 684,34 Kč s příslušenstvím, když v uvedené výši nedosáhl uspokojení své vymahatelné pohledávky za povinným J. K. v situaci, kdy druhý žalovaný včas nezřídil exekutorské zástavní právo na nemovitostech povinného, z nichž tak byli uspokojeni jiní věřitelé se zajištěnými pohledávkami. Dovodil však (na rozdíl od soudu prvního stupně), že žalobce porušil prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jestliže včas nepodal návrh na nařízení soudcovského zástavního práva dle § 338b a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“), v důsledku čehož z 25 % spoluzavinil vznik škody (§ 441 obč. zák.). Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobu v části o zaplacení 810 171,07 Kč s příslušenstvím zamítl. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil vůči části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba co do částky 810 171,07 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Předestřel otázku, zda mohl spoluzavinit vznik škody způsobené nesprávným úředním postupem pověřeného soudního exekutora tím, že (sám) nepodal návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4274/2019, ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2014/2020, a ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2158/2013, a nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, publikovaný pod č. 133/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09, publikovaný pod č. 35/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, publikovaný pod č. 147/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Namítal pak, že v situaci, kdy zahájil exekuční řízení v režimu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ex. řád“), mu nelze klást k tíži, že paralelně neuplatňoval návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Druhý žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. 5. Po zjištění, že dovolání směřující proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., je Nejvyšší soud shledal přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázky, zda žalobce porušil svou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. tím, že včas nepodal návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného dle § 338b a násl. o. s. ř., a spoluzavinil (§ 441 obč. zák.) tak vznik škody způsobené nesprávným úředním postupem pověřeného soudního exekutora (prodlením se zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinného), jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu (jak bude uvedeno níže). 6. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích vymezených dovoláním. 7. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 8. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. 9. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 10. Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktů veřejné moci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 544/06, publikovaný pod č. 217/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). 11. Exekuční řízení je pak založeno na principu, že soudní exekutor je tím, kdo určuje způsob provedení exekuce, účastníkům řízení není ponechána ve výběru exekučních prostředků žádná dispozice. Postup soudního exekutora je ovládán zásadou oficiality, exekutor je povinen provádět úkony v exekučním řízení neprodleně po svém pověření, a to i bez návrhu účastníků. Podle informací, které zjistí o povinném a jeho majetku, zvolí způsob či více způsobů exekuce a pokračuje v exekuci až do úplného vynucení povinnosti, příslušenství a nákladů řízení. Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které exekuční řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném (v podrobnostech