28 Cdo 2077/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2077/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 2. 2007 Spisová značka:28 Cdo 2077/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2077.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1073/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2077/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) F. L., a b) Ž. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004, vydaném v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 94/97 (žalobců F. L. a Ž. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. Město L., 2. L. N., 3. L. S., 4. P. P., 5. M. F., a 6. R. P., zastoupeným /ad 2.-6./ advokátem, o neplatnost kupní smlouvy), takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 94/97, se zrušuje jen ve výrocích označených III. a IV. V tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k pokračování v odvolacím řízení a k novému rozhodnutí o nákladech řízení. II. Jinak se dovolání dovolatelů zamítají. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení v tomto řízení o dovolání (28 Cdo 2077/2005 Nejvyššího soudu). O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 1. 1997, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená mezi žalovaným Městem L. a žalovanými L. N. a H. N. dne 21. 9. 1992, o koupi domu čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), jež byla registrována bývalým Stáním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92. Žalovaným Městu L., L. N. a H. N. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 97.265 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004 (když před tím odvolací soud usnesením z 30. 3. 2005 rozhodl, že po úmrtí žalované H. N. /7. 1. 2004/ bude v řízení pokračováno vedle žalovaného L. N. také s žalovanými L. S., P. P., M. F. a R. P., kteří jsou dětmi uvedené zůstavitleky). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 21. 9. 1992 mezi Městem L. (jako prodávajícím) a L. N. a H. N. (jako kupujícími) o koupi domu čp. 271 s pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), jež byla registrována Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I 2171/92. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že mezi žalobci a žalovaným Městem L. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, zatím co ve vztahu mezi žalobci a žalovanými L. N., L. S., P. P., M. F. a R. P. bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně těmto žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.175 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 15.637 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; dále bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Městu L. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na jejich náhradu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že u kupní smlouvy, ohledně níž bylo žalobci navrhováno, aby bylo určeno, že je neplatná, došlo sice k porušení zákona, ale tak nízké intenzity, že to nemůže založit neplatnost posuzované kupní smlouvy. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl (§ 220 odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 59/2005 Sb./). Odvolací soud především poukazoval na to, že v daném případě šlo o kupní smlouvu z 21. 9. 1992, podle níž prodalo Město L. manželům L. a H. N. dům čp. 271 a pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v D. H. (obec L.), přičemž však uzavření této smlouvy a její registraci bývalým státním notářstvím předcházelo nabídkové řízení probíhající u Magistrátu města L. V době od 18. 9. 1991 do 18. 10. 1991 byla na úřední desce Magistrátu města L. vyvěšena listina ze dne 17. 9. 1991, oznamující záměr obce prodat uvedené nemovitosti. Žádost žalovaného L. N. o koupi nemovitosti projednala rada města dne 18. 8. 1992; s prodejem nemovitostí L. N. byl vysloven souhlas zastupitelstvem města usnesením z 25. 8. 1992 č. 28/92. Následně pak primátor města uzavřel dne 21. 9. 1992 kupní smlouvu, kterou se uváděné nemovitosti prodaly kupujícím manželům L. a H. N. Žalobci F. a Ž. L. podali žádost koupi týchž nemovitostí až po uzavření kupní smlouvy s manžely N., a to dne 11. 11. 1992. Pokud šlo o nabídkové řízení, které předcházelo uzavření uvedené kupní smlouvy z 21. 9. 1992, poukazoval odvolací soud na to, že v době počátku tohoto konkrétního nabídkového řízení byl tehdy v účinnosti § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.; ten byl od 29. 11. 1991 nahrazen stejně znějícím ustanovením § 36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Podle tohoto ustanovení záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek (s výjimkou nájmu bytů) musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky. Odvolací soud se v této souvislosti zabýval otázkou, zda tu žalovaní mají naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a vycházel tu, jak uváděl, z názoru zaujatého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 7. 2004, 28 Cdo 2453/2003, který byl vydán v této právní věci k dovolání žalobců F. a Ž. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 11. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 479/2002. Dospěl proto odvolací soud i ve svém rozsudku z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004 k závěru, že žalobci tu mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení ohledně uvedené kupní smlouvy z 21. 9. 1992, protože je třeba je považovat za účastníky nabídkového řízení, když svou žádost o koupi nemovitostí z 11. 11. 1992 podali sice po uzavření kupní smlouvy z 21. 9. 1992, ale ještě v době do její registrace (k níž došlo u bývalého Státního notářství v L. 7. 12. 1992). Dále se odvolací soud zabýval tím, zda kupní smlouva z 21. 9. 1992 (uzavřená mezi Městem L. a L. a H. N.) je neplatná a dospěl k závěru, že tu nejde o neplatnou smlouvu. Odvolací soud byl toho názoru, že „porušení zákona a tudíž neplatnost posuzované kupní smlouvy v důsledku rozporu se zákonem (ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku) tu nelze vyvodit z nedodržení zásad privatizace z 28. 1. 1992“, přijatých zastupitelstvem Města L. Tyto zásady, dovozoval odvolací soud, nebyly vydány formou vyhlášky podle ustanovení § 16 zákona č. 367/1990 Sb., takže nemají povahu obecně závazného předpisu, nýbrž jsou jen interním právním aktem, závazným pouze uvnitř právnické osoby, tedy pro orgány města. Byl proto odvolací soud toho názoru, že neplatnost uváděné kupní smlouvy z 21. 9. 1992 tu nelze dovozovat z toho, že tu žalované město neinformovalo nájemce domu o způsobu prodeje, ceně a platebních podmínkách, jak to bylo stanoveno v Zásadách privatizace z 21. 1. 1992, schválených zastupitelstvem Města L. Odvolací soud se pak ještě zabýval otázkou, zda nesplněním uvedených povinností podle schválených zásad privatizace z 28. 1. 1992 Město L. vykonávalo svá práva a své povinnosti v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 občanského zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, že se uvedenými zásadami, nevydanými formou vyhlášky, žalované město neřídilo, nemůže představovat rozpor s dobrými mravy při výkonu vlastnictví k nemovitostem, které patřily žalovanému městu. Také se odvolací soud zabýval otázkou, zda tu nedošlo k uvedení v omyl žalovaného města žalovaným L. N., který městu předložil jím samotným sepsané potvrzení o tom, že žalobci F. L. a Ž. L. nemají zájem o