28 Cdo 2121/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2121/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2012 Spisová značka:28 Cdo 2121/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2121.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Občanské sdružení Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 13 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. § 1 předpisu č. 248/1995Sb. § 5 odst. 1 předpisu č. 248/1995Sb. § 17 odst. 1 předpisu č. 248/1995Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2121/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Ústavu práva a právní vědy, občanského sdružení, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, IČ 22678786, zastoupeného JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 40, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, adresa pro doručování: Praha 4, náměstí Hrdinů 3, o zaplacení částky 850.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 200/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Co 457/2009-142, takto: I. Dovolání žalobce do prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Co 457/2009-142, se zamítá. II. Dovolání žalobce do druhého výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Co 457/2009-142, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 5. 2009, č.j. 4 C 200/2006-120, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 475.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení p. a. od 21. 10. 2003 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 7.987,- Kč k rukám advokáta žalobce, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně ve výroku II. zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 375.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení p. a. od 21. 10. 2003 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 4. 2003 byl přípravným výborem žalobce podán návrh na registraci občanského sdružení s názvem Ústav práva a právní vědy. Podle pozdějšího konstatování Nejvyššího správního soudu byly v daném případě splněny zákonné podmínky pro registraci spolku a pokud byla žalovaná v této věci nečinná, soud jí uložil vyznačit den registrace 20. 5. 2003. Dále vzal za prokázané, že svědci D. T., Mgr. S. T., R. Š. a JUDr. Z. R. přislíbili na základě jednání s přípravným výborem žalobce, že mu poskytnou sponzorský dar celkem ve výši 850.000,- Kč, všichni potenciální sponzoři však podmínili tento dar registrací sdružení a vzhledem k tomu, že tehdy registrováno nebylo, od svého úmyslu odstoupili dopisy ze dne 21. 7. 2003, 30. 6. 2003, 16. 10. 2003 a 20. 10. 2003. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zda lze postup žalobce subsumovat pod pojem nesprávný úřední postup, případně nezákonné rozhodnutí, přičemž zaujal názor, že žalovaný skutečně pochybil, když na základě podané přihlášky žalobce nezaregistroval, ač tak učinit měl a mohl. Dospěl k závěru, že žalobci skutečně vznikla škoda ve formě ušlého zisku, o který by se jeho majetek rozšířil, kdyby žalovaná řádně konala s tím, že všichni svědci potvrdili, že kdyby tak činila a žalobce zaregistrovala, poskytli by mu slíbené finanční prostředky. Zaujal názor, že tím byla prokázána i příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Vyslovil závěr, že všichni svědci skutečně měli úmysl darovat žalobci finanční prostředky a příslib, který o tom učinili, posoudil jako darovací smlouvu s odkladnou podmínkou vzniku sdružení, od níž však řádně odstoupili pro nemožnost plnění neexistujícímu subjektu, resp. subjektu, který v té době nebyl zaregistrován. Zabýval se též námitkou promlčení a v případě dvou nároků, tj. ohledně částky 250.000,- Kč, kterou přislíbil svědek T. a 125.000,- Kč, kterou měla poskytnout svědkyně T., ji shledal opodstatněnou, proto žalobu v tomto rozsahu zamítl a ve zbývající části ji vyhověl s odkazem na ustanovení § 3 a § 30 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č. j. 22 Co 457/2009-142, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl. Věc posoudil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, 26, 30 zákona č. 82/1998 S. a § 1, 5 odst. 1 a 17 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb. o obecně prospěšných společnostech. Odvolací soud nejdříve podrobně zdůvodnil skutkový závěr, z něhož plyne existence dvou samostatných subjektů, činných jednak pod názvem „Ústav práva a právní vědy, o.p.s.“ vzniklý zápisem do rejstříku obecně prospěných společností dne 7. 1. 2005 a další subjekt Ústav práva a právní vědy, občanské sdružení, zaregistrované u Ministerstva vnitra ke dni 10. 4. 2003. K tomuto závěru přičinil pak své hodnocení, podle něhož žalobce existuje pouze formálně a činnost, kterou zamýšlel konat formou obecně prospěšné činnosti, fakticky realizuje druhý subjekt, totiž Ústav práva a právní vědy, obecně prospěšná společnost vzniklá dnem 7. 1. 2005. Tím se odvolací soud vypořádal s námitkami žalobce směřujícím proti nedostatku subjektivity žalobce. I při souběžné existenci těchto subjektů se shodným předmětem činnosti pak odvolací soud dovodil, že tato činnost není zaměřena k dosažení zisku, nýbrž pro plnění úkolů obecně prospěšných společností. Z toho odvolací soud dovodil, že u takovýchto subjektů zisk, resp. ušlý zisk, jako újma spočívající v tom, že u poškozeného nedoje v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, jak má na zřeteli ustanovení § 442 o. z. a § 32 zákona č. 82/1998 Sb., je v zásadě pojmově vyloučen. Dále odvolací soud zaujal závěr, že v daném případě nebyly mezi žalobcem a potenciálními sponzory uzavřeny žádné sponzorské smlouvy, když tyto osoby teprve uvažovaly o tom, že určité finanční prostředky žalobci na zamýšlenou činnost poskytnou. Dokonce ani poté, co žalobce byl registrován, žádný z údajných potenciálních sponzorů neposkytl žádný sponzorský dar žalobci a neposkytl jej ani následně vzniklé obecně prospěšné společnosti Ústavu práva a právní vědy, která fakticky vykonává činnost. Uzavřel, že žalobci nevznikla a ani nemohla vzniknout tvrzená škoda, která by byla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánu státu, proto žalobu i ve zbývající části zamítl. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti výroku o nákladech řízení, podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle dovolatele není zákonem vyžadováno, aby napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť tato podmínka je vyžadována pouze u rozhodnutí specifikovaných v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 239 odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti vytýkal odvolacímu soudu pochybení ve smyslu poučovací povinnosti podle § 3, 5 o. s. ř., když účastníkům poskytl nesprávné poučení o možnosti podat dovolání podmíněné tvrzením o existenci otázky zásadního významu. Takové znění nebylo namístě, ježto zamítavý výrok odvolacího soudu byl výrokem měnícím, proti němuž bez dalšího je dovolání přípustné. Tvrdil dále, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.ve spojení s ust. § 237 ost. 1) písm. a) o.s.ř. Z hlediska tohoto důvodu napadá dovolatel zejména závěr odvolacího soudu ohledně propojení či identitě dovolatele a Ústavu práva a právní vědy, o. p. s. a dále pak závěr o nedostatečně prokázané vůli potencionálních sponzorů poskytnout sponzorské dary. Dále dovozoval existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. , a to pokud se zejména o interpretaci pojmů ušlý zisk a podmínek jeho vzniku a pravidelný běh věcí v objektivním právu. V dovolání důrazně konstatoval, že obecně prospěšná společnost ústav práva a právní vědy je z procesního hlediska jinou právnickou osobou, jež není účastníkem daného sporu a ani jím nikdy nebyla. Namítal, že dovolatel je občanským sdružením, je