28 Cdo 2139/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2139/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2025 Spisová značka:28 Cdo 2139/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.2139.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Promlčení Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb. § 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb. § 100 obč. zák. § 101 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.01.2026I.ÚS 150/26 Jan Wintr Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2139/2025-774 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) H. S., b) L. K. a c) I. M., všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o převodu jiného zemědělského pozemku oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 168/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 10 Co 6/2020-695, ve znění usnesení ze dne 5. 11. 2024, č. j. 10 Co 6/2020-698 a usnesení ze dne 22. 7. 2025, č. j. 10 Co 6/2020-749, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : 1. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) shora označeným rozsudkem, coby v pořadí svým druhým meritorním rozhodnutím, rozsudek Okresního soudu v Lounech (soud prvního stupně) ze dne 15. 8. 2019, č. j. 12 C 168/2018-287, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2019, č. j. 12 C 168/2018-320, zrušil v části výroku I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převádějící) uzavřít s žalobci (nabývajícími, oprávněnými osobami) smlouvu o převodu tam označených pozemků v katastrálních územích XY, XY, XY a XY a v naznačeném rozsahu řízení zastavil; „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu dalších tam označených pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, a parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY zamítá (to vše výrokem I rozsudku). Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. V meritu bylo rozhodováno o žalobci uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). K částečnému zastavení řízení (za současného zrušení rozsudku soudu prvního stupně v naznačeném rozsahu) odvolací soud přistoupil pro zpětvzetí žaloby. 3. Odvolací soud takto rozhodl poté, kdy Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 2763/23, zrušil odvolacím soudem v přítomné věci dříve vydané rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 10 Co 6/2020-357, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 5. 2022, č. j. 10 Co 6/2020-431, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu náhradních zemědělských pozemků), včetně na něj navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, č. j. 28 Cdo 974/2023-532. Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že restituční nárok stěžovatelů (žalobců b/ a c/) vyplacením peněžité náhrady (finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) nezanikl, neboť byl od počátku oceněn chybně (nevydaný pozemek měl být oceněn částkou 250 Kč za m2 podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., místo toho byl oceněn částkou 20 Kč za m2). Poskytnutím náhrady ve výši, která neodpovídala skutečné výši nároku, tudíž nemohlo dojít k úplnému uspokojení nároku, ale jen k částečnému plnění dluhu. Částečným plněním přitom dluh obecně nezaniká a není důvod, aby se tak dělo v případě restitučního nároku. 4. Žalovaná v průběhu odvolacího řízení vznesla námitku promlčení. Tu odvolací soud považoval za důvodnou, uzavíraje, že právo na restituční náhradu podle zákona č. 229/1991 Sb. je právem majetkovým, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě (dle § 101 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“). Vyšel ze zjištění, že nároky žalobců jsou téhož původu (ve vazbě na rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2002 o nevydání původních pozemků oprávněným osobám pro zákonem stanovené překážky), že na restituční nárok žalobkyně b) a žalobce c) vyplatila žalovaná k jejich žádosti finanční náhradu podle § 16 zákona č. 229/1991 Sb. dne 21. 2. 2003, resp. dne 11. 6. 2006, a že žalobkyni a) pak v roce 2012 ještě převedla náhradní zemědělské pozemky. Jestliže žalobci – poté, kdy byly jejich nároky na restituční náhradu uvedeným způsobem (v žalovanou evidované výši, proti které dříve nebrojili) považovány za uspokojené – požádali až dne 21. 3. 2018 o přecenění nároku a poskytnutí další náhrady (ve formě náhradních pozemků), učinili tak až v době, kdy byl jejich nárok již mnoho let promlčen. Žalovanou vnesenou námitku promlčení (pro kterou nelze promlčené právo přiznat; § 101 obč. zák.) odvolací soud – i vzhledem k individuálním a do značené míry specifickým okolnostem – neshledal v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). 5. Proti té části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba v tam uvedeném rozsahu zamítá, a výroku II podali dovolání žalobci (dále také jako „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (při řešení otázky, zda je restituční nárok žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. promlčený, a zda je žalovanou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy), co do důvodu mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.). Dovolatelé namítají, že se v nyní projednávané věci domáhají správného ocenění svých (doposud nesprávně oceněných) restitučních nároků a v návaznosti na ně uspokojení svého restitučního nároku vydáním náhradních zemědělských pozemků, majíce za to, že ani jeden z uvedených nároků se dle judikatury Nejvyššího soudu nepromlčuje. Odvolacím soudem přijatý závěr o promlčení restitučních nároků považují za nesprávný i ve světle principu in favore restitutionis a dle jejich mínění pro něj nelze nalézt opory v aplikovaném restitučním předpise (zákon č. 229/1991 Sb.), ani v judikatuře vyšších soudů. Jsou přesvědčeni, že restituční nárok na vydání náhradního zemědělského pozemku se nemůže promlčet dříve, nežli je správně oceněn restituční nárok, zdůrazňujíce, že možnost jeho uspokojení se odvíjí od vůle žalované, a to jak co do správného ocenění restitučního nároku, tak i co do kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejných nabídek. Krom toho považují za nesprávný i odvolacím soudem učiněný závěr o počátku promlčecí doby, který nelze spojovat s tím, kdy se jim od žalované dostalo (částečného) plnění na jejich nesprávně oceněné restituční nároky, namísto judikaturou akcentované vědomosti oprávněné osoby o tom, že jí povinná osoba již nehodlá plnit; tu dovolatelé v přítomné při nabyli až v průběhu roku 2018, kdy jim žalovaná sdělila své negativní stanovisko k jejich žádosti o přecenění jejich restitučních nároků. Nadto pak dovolatelé vytýkají, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i v otázce, zda je žalovanou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy; negativní závěr odvolacího soudu o této otázce považují za nedostatečně odůvodněný, pročež mají napadené rozhodnutí v daném směru za nepřezkoumatelné. 6. V doplnění dovolání dovolatelé poukázali na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 1186/24, a ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. III. ÚS 1932/24, z nichž dle jejich mínění plyne konkluze o nepromlčitelnosti restitučních nároků. 7. Žalovaná podala k dovolání i k jeho doplnění nesouhlasné vyjádření. 8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 2