28 Cdo 2176/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2176/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 11. 2013 Spisová značka:28 Cdo 2176/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2176.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 11. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2176/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Zemědělského družstva Paršovice, v likvidaci, IČ 00149471, se sídlem v Paršovicích, s adresou pro doručování: JUDr. Ladislav Polášek, advokát se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Radhošťská 321, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 2,401.887,95- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 80/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2012, č. j. 68 Co 451/2012-222, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 12. 2011, č. j. 10 C 80/2006-169, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 2,401.887,95 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Toto rozhodnutí učinil soud poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek v dané věci ze dne 22. 4. 2010, č. j. 10 C 80/2006-113, byl na základě žalovanou podaného odvolání zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2011, č. j. 68 Co 413/2010-139, jímž bylo soudu prvního stupně uloženo, aby se při svém právním posouzení věci zabýval jako předběžnou otázkou existence žalovanou tvrzené pohledávky, a v závislosti na jejím objasnění pak existencí žalovaného nároku. Obvodní soud oproti názoru zaujatému v předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že tvrzení žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované přisvědčit nelze. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 12. 9. 1997 s Komerční bankou smlouvu o úvěru, na základě níž mu byl poskytnut úvěr ve výši 5,500.000,- Kč. Dne 30. 4. 2002 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs, v jehož rámci Komerční banka přihlásila svou pohledávku z uvedené smlouvy, která byla správcem konkursní podstaty uznána na přezkumném jednání ve výši 2,653.416,25 Kč, a v této výše byla následně Komerční bankou postoupena České konsolidační agentuře (právnímu předchůdci současné žalované), jejíž vstup do konkursního řízení byl následně připuštěn usnesením Krajského soudu v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 7. 2004, č. j. 2 Ko 193/2002-111, změnil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, č. j. 22 K 6/2002-33, jímž byl prohlášen konkurs na majetek žalobce, tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 7/2005, byla obě naposledy zmíněná rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně (k dalšímu řízení), jehož usnesením ze dne 27. 11. 2007, č. j. 22 K 6/2002-371, bylo řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka následně zastaveno pro zpětvzetí návrhu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2005 opětovně prohlášený konkurs na majetek žalobce byl skončen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2006, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na prohlášení konkursu byl zamítnut. Soud dále zjistil, že Česká konsolidační agentura podala návrh na nařízení exekuce podle vykonatelného exekučního titulu – výpisu ze seznamu pohledávek přihlášených v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 K 6/2002 - pro uspokojení pohledávky ve výši 2,653.416,25 Kč. V rámci k tomuto návrhu nařízené exekuce na majetek žalobce jako povinného byla dne 22. 12. 2004 vymožena částka 1,965.461,40 Kč ve prospěch žalované a částka 436.426,55 Kč představující náklady exekuce. Usnesením ze dne 25. 7. 2008, č. j. 20 Cdo 5078/2007-233, Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů nižších stupňů, jimiž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, s odůvodněním, že názor soudů, dle nějž je seznam přihlášek exekučním titulem i v případě, že konkurs byl zrušen před vydáním rozvrhového usnesení, není správný. Následně tedy bylo usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 11. 2008 exekuční řízení zastaveno. Předestřené skutečnosti soud vyhodnotil tak, že bylo prokázáno, že žalobce platně uzavřel smlouvu o úvěru s Komerční bankou, jež následně svou pohledávku z této smlouvy postoupila právnímu předchůdci žalované. Žalobce tak dlužil právnímu předchůdci žalované částku 2,653.416,25 Kč, z níž byla zaplacena částka 1,965.461,40 Kč. V době plnění přitom existovala povinnost žalobce plnit ze smlouvy o úvěru. K námitce, že se jednalo o promlčenou pohledávku, soud uvedl, že v souladu s § 405 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, se v tomto případě promlčecí doba prodloužila o jeden rok od skončení soudního řízení. S ohledem na datum splatnosti první splátky jistiny dne 20. 3. 2000 by k jejímu promlčení došlo 20. 3. 2004, ovšem vzhledem k tomu, že v konkursním řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé a přihláška do konkursního řízení byla podána dne 29. 5. 2002, prodloužila se promlčecí doba tak, že neuplynula dříve než jeden rok od skončení konkursního řízení dne 23. 10. 2004, tedy 23. 10. 2005. K vymožení prostředků tudíž došlo před uplynutím promlčecí doby. I v případě, že by došlo k promlčení práva žalované, nemohlo by plnění představovat bezdůvodné obohacení, jelikož dle § 455 obč. zák. se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí plnění promlčeného dluhu. Soud tedy shledal žalobu neopodstatněnou, neboť na straně žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení, dodal, že částka 436.426,55 Kč představující náklady exekuce nebyla právním předchůdcem žalované vůbec obdržena, a žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 3. 12. 2012, č. j. 68 Co 451/2012-222, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval základní skutkové okolnosti případu. Výtky týkající se průběhu konkursních řízení měl pro posouzení dané věci za nepodstatné vzhledem k tomu, že zmíněná konkursní řízení byla zastavena, respektive návrh na prohlášení konkursu byl zamítnut. Opodstatnění upřel i námitce upozorňující na řízení vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 136/2008, neboť v tomto řízení se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala po žalobci v postavení žalovaného zaplacení částky 1,053.649,80 Kč s tím, že nežaluje jistinu, nýbrž příslušenství přirostlé k pohledávce od okamžiku jejího postoupení Komerční bankou. Námitku, jež se týkala toho, že žalovaná měla započítávat na částku odepsanou z účtu žalobce příslušenství z příslušenství, soud shledal přes částečnou nesrozumitelnost neopodstatněnou, neboť dovodil, že žalobce zaměňuje úrok z úvěru s úrokem z prodlení. Odvolací soud tedy přisvědčil závěru soudu prvního stupně o existenci pohledávky žalované vůči žalobci z titulu smlouvy o úvěru, jejíž zánik zaplacením žalobce ani netvrdí. Pokud se žalované dostalo na její úhradu částky 1,965.461,40 Kč, nevzniklo jí tímto bezdůvodné obohacení. Domáhá-li se žalobce po žalované vrácení plnění získaného v předmětné exekuci, závisí důvodnost jeho požadavku opíraného o dikci § 451 obč. zák. na tom, zda podle hmotného práva plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Právní důvod předmětného plnění přitom v hmotném právu spočíval, tj. smlouvě o úvěru. Tato skutečnost, s přihlédnutím k tomu, že dle § 455 obč. zák. není bezdůvodným obohacením přijetí promlčeného dluhu a že dle § 566 obč. zák. je věřitel povinen přijmout i částečné plnění, vedla odvolací soud k potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá ze přípustné dle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vyslovil názor, že soudy nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že konkursní řízení, na základě nějž bylo následně vedeno řízení exekuční, bylo prohlášeno za rozporné s platnými právními normami v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 7/2005. Soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly existencí formálně a materiálně vykonatelného exekučního titulu, na základě něhož byla část pohledávky odepsána. K odepsání předmětné částky došlo dle dovolatele bez právního důvodu. Odvolacím soudem bylo zcela pominuto stěžejní rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 374/2010, zabývající se sezn