28 Cdo 2217/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2217/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2217/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2217.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 126 předpisu č. 40/1964Sb. § 559 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 710 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2217/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) B. K., B) RNDr. J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Ing. Z. V. a 2) MVDr. P. V., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 91/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18.3.2002, č.j. 12 Co 766/2000-102, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18.3.2002, č.j. 12 Co 766/2000-102 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 6.4.2000, č.j. 10 C 91/98-85, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 11.5.1998 u Okresního soudu v Olomouci domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost vyklidit byt v domě na ulici Z. č. 20 v O., a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdili, že jsou na základě kupní smlouvy ze dne 4.9.1991 bezpodílovými spoluvlastníky domu, v němž se předmětný byt nachází. Podle žalobců v předmětném bytě bydlela na základě řádné nájemní smlouvy V. V., společně s ní jako příslušníci domácnosti žalovaní a jejich syn. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci 18 C 166/95 ze dne 29.2.1996, který nabyl právní moci 1.6.1996, soud přivolil k výpovědi z nájmu tohoto bytu a V. V. byla zavázána společně se všemi příslušníky domácnosti k vyklizení bytu a jeho odevzdání žalobcům do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. V průběhu roku 1996 se V. V. odstěhovala do náhradního bytu na adresu O., ulici S. 3, přičemž žalovaní zůstali bydlet v předmětném bytě. Žalovaní tedy bydlí v bytě bez právního důvodu. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14.7.1998, č.j.10 C 91/98-24. K odvolaní žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 31.5.1999, č.j. 12 Co 951/98-42, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů nedostatečně zjištěného skutkového stavu zaměřeného na zjištění skutečností ohledně tvrzení, že se V. V. z předmětného bytu skutečně odstěhovala a nevede společnou domácnost se žalovanými. Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 6.4.2000, č.j. 10 C 91/98-85 žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky nemovitosti, ve které se předmětný byt nachází, jehož nájemkyní byla V. V. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, ze dne 29.2.1996, č.j. 18 C 166/95-30, který nabyl právní moci dne 1.6.1996, vzal za prokázané, že bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu ze dne 10.3.1995 s tím, že s ohledem na výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a) o.z. byla stanovena povinnost V. V. vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům předmětný byt, a to do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Přitom ještě před podáním výpovědi V. V. sdělila tato dopisem ze dne 14.2.1994, že s k 1.3.1994 k nim přistěhuje do společné domácnosti manželka prvního žalovaného MVDr. P. V., tedy druhá žalovaná. Jinak první žalovaný bydlel v bytě od svého narození spolu s rodiči. Od 1.3.1995 tak oba žalovaní spolu s nezletilým synem druhé žalované žili společně s V. V. a vedli spolu společnou domácnost. Tuto část skutkových zjištění zhodnotil právně soud prvního stupně tak, že oba žalovaní a nezletilý syn druhé žalované předmětný byt od 1. 3. 1994 užívali jako příslušníci domácnosti V. V. Z toho dále dovodil, že podle ustanovení § 712a) o.z. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení, tedy uplynutím patnáctého dne po zajištění náhradního bytu, svědčí V. V. práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 687 až 699 o.z. a přiměřeně § 700 až 702 o.z. Po skutkové stránce dále soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by V. V. se z předmětného bytu již odstěhovala a že by se žalovanými nevedla společnou domácnost. V. V. popřela, že by bydlela v bytě na ulici K. č. 3, jak tvrdili žalobci. Slyšena jako svědkyně totiž potvrdila, že uvedený byt na ulici K. 3 užívá pouze příležitostně, jde o byt č. 19 o velikosti 2 + 1, zařízený nábytkem, patřícím druhé žalované. Ta také platí veškeré poplatky za tento byt. Pokud se týká dalšího bytu v témže domě, č. 20, o velikosti 1+1, členská práva a povinnosti k tomuto bytu byla převedena na nezletilého syna druhé žalované. Podle soudu prvního stupně ani V. V. ani žalovaní nedokázali sice přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů se V. V. přihlásila na adresu trvalého pobytu v O., S. č. 3, z jakých důvodů byla na této adrese na základě podané telefonní přihlášky zřízena telefonní stanice a z jakých důvodů uváděli nepravdivé údaje o počtu osob, bydlících v bytě na Z. ulici č.20 pro účely výpočtu vyúčtování služeb. Ovšem z této okolnosti samotné nelze jednoznačně dovozovat, že se V. V. také ze společné domácnosti skutečně odstěhovala. Poplatky za plyn a elektřinu za byt na ul. S. č. 3, totiž platí druhá žalovaná, která zde byla také hlášena. Ani z té okolnosti, že se V. V. od 22. 5. 1996 přihlásila k trvalému pobytu v O., S. 3, nelze dovozovat, ž se také do tohoto bytu odstěhovala. Ani z té okolnosti, že se V. V. od 22. 5. 1996 přihlásila k trvalému pobytu v O., S. 3, nelze dovozovat, že se také do tohoto bytu odstěhovala. Konečně soud prvního stupně zjistil ze zprávy Úřadu města O., že pro přihlášení k trvalému pobytu V. V. byla předložena nájemní smlouva SBD O. ze dne 11.4.1996 (správně zřejmě podnájemní smlouvy, když i druhá žalovaná připustila, že skutečně uzavřela s V. V. smlouvo o podnájmu předmětného bytu 2+1 na ulici S. 3, v O.), nicméně pokud se týká souhlasu SBD O. jako vlastníka předmětného bytu, toto nebylo nikdy požádáno o udělení souhlasu k uzavření podnájemní smlouvy a žádný takový souhlas SBD tedy udělen nebyl. Navíc soud vycházel z výpovědi druhé žalované, že uvedenou podnájemní smlouvu „zrušili“, a to v roce 1997. Soud prvního stupně tak uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se V. V. ze sporného bytu vstěhovala a že by nevedla společnou domácnost se žalovanými. Není proto dána aktivní legitimace na straně žalobců k podání žaloby na vyklizení. Proto se ani nezabýval námitkou žalobců v tom směru, že není důvod, aby tito bydleli v cizím bytě, pokud na druhé straně mají své dva byty a tyto pronajímají třetím subjektům, což žalobci považovali za jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 o.z. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě - pobočce v Olomouci rozsudkem ze dne 18.3.2002, č. j. 12 Co 766/2000-102, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nemohou vůči žalovaným domáhat ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 o.z., neboť žalovaným nadále svědčí odvozený právní důvod bydlení v předmětném bytě. Podle odvolacího soudu nemění na uvedených závěrech nic ani skutečnost, prokázaná v průběhu řízení, že V. V. se přihlásila k trvalému pobytu na ulici K. č. 3, v O., že v tomto bytě zřídila telefonní stanici a pobírala na této adrese důchod. Pokud totiž existuje pravomocný rozsudek stanovící její povinnost předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, trvá podle názoru krajského soudu i odvozené právo bydlení obou žalovaných v předmětném bytě. Tvrzení žalobců, podle nichž se V. V. z předmětného bytu odstěhovala, a že tedy nevede s oběma žalovanými společnou domácnost, by podle odvolacího soudu mohla znamenat změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 163 odst. 1 o.s.ř., ale nemá podstatný vliv na posouzení důvodnosti žaloby žalobců. Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř., a to k otázce zásadního právního významu, spočívající „v posouzení věcné aktivní legitimace žalobců k podání žaloby na vyklizení žalovaných za situace, kdy původní nájemkyně bytu se sice odstěhovala, ale za situace, kdy žalobci ve vztahu k ní dosud nesplnili podmínky, na něž se vázala její povinnost byt vyklidit a této proto formálně zůstalo zachováno právo v bytě bydlet“. Proti uvedenému