28 Cdo 2220/2005 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2220/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky M. S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2004, sp. zn. 21 Co 368/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 32/99 (žalobkyně M. S., která byla v řízení zastoupena JUDr. F. S., proti žalovanému Městu B., zastoupenému advokátkou, o určení práva na restituci majetku), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 29. 6. 1999, se žalobkyně domáhala, aby soud rozsudkem určil, že „má právo na restituci ke dvěma rodinným domům, a to v B. V žalobě bylo uvedeno, že prarodiče žalobkyně a pak i rodiče žalobkyně byli spoluvlastníky domu čp. 135 v B. s pozemky parc. č. 441 (o výměře 157 m2) a parc. č. 898/1 (o výměře 253 m2) a také domu čp. 14 v B. s pozemky parc. č. 2796 (o výměře 187 m2) a parc. č. 1007/12 (o výměře 76 m2). Na tyto nemovitosti byla 30. 7. 1946 uvalena národní správa. Podle usnesení rady Ústředního národního výboru v B. z 21. 8. 1951, schváleného výměrem Krajského národního výboru v B. z 29. 8. 1951, zn. VIII /1-153-KP-24.8.1951-St., a na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. ze 6. 12. 1949, č. U III 121/49, vydaného podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 167/1950 Sb. bylo na uvedené nemovitosti vloženo do pozemkových knih vlastnické právo pro čs. stát; nemovitosti byly spravovány Bytovým podnikem města B. a později Městským národním výborem v B. Otec žalobkyně J. S. (který zemřel 1. 10. 1959 a jeho manželka E. S. zemřela 3. 2. 1979) i žalobkyně sama se stále domáhali vydání uvedených nemovitostí, ale jejich žádostem nebylo vyhověno s odůvodněním, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu před 25. 2. 1948, a to už v roce 1946 podle dekretu č. 108/1945 Sb. Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, uváděné žalobkyní, byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. a konfiskované nemovitosti tu byly konkretizovány správními výměry z 8. 3. 1947, č. 299390/46, č. 299391/46, jakož i č. 299422/46, týkajícími se spoluvlastníků J. S. a E. S. Žalobkyní citovaná rozhodnutí z roku 1951 se týkalo pouze otázky svěření národního majetku do správy komunálního podniku a nikoli otázky přechodu majetku z fyzických osob na stát. Podle názoru žalovaného města „není a nebylo vlastníkem ani jedné a žalobkyní uváděných nemovitostí“. Žalované město poukazovalo i na to, že ohledně týchž nemovitostí je vedeno u Městského soudu v Brně občanské soudní řízení pod sp. 14 C 88/97, o určení práva k nemovitostem, jehož účastníky jsou jednak Město B., ale i Česká republika – Ministerstvo financí ČR. Řízení o žalobě žalobkyně bylo přerušeno usnesením Městského soudu v Brně z 31. 7. 2001, čj. 45 C 32/99-38, po té, když se žalobkyně obrátila se svou žádostí na zmocněnce vlády ČR pro lidská práva. Po pokračování v řízení bylo o žalobě žalobkyně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 1. 4. 2003, čj. 45 C 32/99-54, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně se žalobním návrhem na určení, že má právo na restituci ke dvěma rodinným domům v B. Žalobkyni bylo uloženo uhradit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 2.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru o zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně se zabýval nejprve tím, zda k odnětí majetku uváděného žalobkyní došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) podle ustanovení § 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, aby bylo možné použít na projednávanou právní věc ustanovení tohoto zákona. Soud prvního stupně však pokládal za zjištěno, že na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byli prarodiče žalobkyně označeni jako osoby státně nespolehlivé a jejich majetek byl dán pod národní správu. Následná konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. pak proběhla na základě správních rozhodnutí, a to výměry č. 299390/46, č. 299391/46, č. 299423/46 a č. 299422/46, které nabyly právní moci dne 8. 3. 1947. Tyto správní výměry byly tedy vydány před rozhodným období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle zákona č. 87/1991 Sb. Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zda žalobkyně včas podala výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zda také podala žalobu u soudu ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že tyto lhůty nebyly žalobkyní dodrženy. Přikročil proto soud prvního stupně k zamítnutí žaloby žalobkyně, když tu k přechodu věci na stát došlo v daném případě před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), neboť žalobkyně nepodala výzvu k vydání nemovitostí, ani žalobu k soudu ve lhůtách stanovených v zákoně č. 87/1991 Sb. a žalobkyně v řízení neprokázala ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2004, sp. zn. 21 Co 368/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda tu na straně žalobkyně byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyně by měla tento naléhavý právní zájem pouze tehdy, jestliže by nemohla žalovat přímo žalobou o plnění, tedy pokud by určovací žaloba měla své opodstatnění jako žalobní návrh preventivní před pourušením právního vztahu nebo práva, popřípadě pokud by se bez požadovaného určení její právní postavení stalo nejistým. Žaloba žalobkyně o určení práva na restituci majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. upravuje totiž možnost domáhat se vydání věci podle ustanovení § 5 tohoto zákon, takže tu žaloba o určení práva na restituci nemá odůvodněnou preventivní povahu. Odvolací soud dále dovozoval, že „žalobkyně by se stala vlastnicí nemovitostí až poté, co na základě pravomocného a vymahatelného rozhodnutí soudu by byl proveden zápis do katastru nemovitostí o vlastnictví žalobkyně k nemovitostem, o něž v tomto řízení jde; až do této doby není žalobkyně vlastnicí nemovitostí a nemá k nim žádná práva. Nemůže tedy žalobkyni hrozit porušení jejích vlastnických práva a na jejím právním postavení se nemůže nic změnit“. V katastru nemovitosti by byl nadále zapsán žalovaný jako vlastník nemovitostí, neboť podkladem pro nový zápis do katastru nemovitostí by bylo pouze rozhodnutí o určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem nebo rozhodnutí směřující k nahrazení projevu vůle žalovaného, směřující k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.; rovněž ve vztahu k žalovanému by nedošlo při vyhovění žalobě k žádné změně, jelikož žalovaný by i nadále nebyl zavázán nemovitosti žalobkyni vydat a musela by proti žalovanému následovat další žaloba o vydání nemovitých věcí. Odvolací soud byl i toho názoru, že z procesního hlediska byla tu na místě žaloba na plnění, popřípadě žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného k dohodě o vydání nemovitostí podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli žaloba určovací. Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen podle § 219 občanského soudního řádu, „aniž by se odvolací soud zabýval jednotlivými argumenty odvolatelky, uvedenými v jejím odvolání“. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zmocněnci žalobkyně dne 28. 12. 2004 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalobkyně podáno dne 21. 2. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, která má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka vytýkala soudům obou stupňů, že v daném případě nepostupovaly vůči ní podle ustanovení § 43 odst. 1 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu v zájmu upřesnění žalobního návrhu po předchozím poučení ze strany soudu. Dovolatelka trvala na tom, že se svou žalobou domáhá „změny vlastnického práva k nemovitostem postupem podle zákona č. 87/1991 Sb.“. V její žalobě v tomto řízení, v němž žalobkyně nebyla zastoupena advokátem, e