28 Cdo 2220/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2220/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 2220/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.2220.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. § 218 písm. b) o. s. ř. § 2 odst. 1 předpisu č. 243/1992 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1361/26 I.ÚS 1368/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2220/2025-2079 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, proti žalovaným: 1. Lesy České republiky, s.p., IČ 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 2. město Železný Brod, IČ 002 62 633, se sídlem v Železném Brodě, náměstí 3. května 1, 3. obec Jenišovice, IČ 002 62 366, se sídlem v Jenišovicích 12, zastoupená Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, 4. Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 5. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 6. Povodí Labe, státní podnik, IČ 708 90 005, se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, 7. Liberecký kraj – Krajská správa silnic Libereckého kraje, příspěvková organizace, IČ 709 46 078, se sídlem v Liberci, České mládeže 632/32, 8. RADIANA, spol. s r. o., IČ 467 13 395, se sídlem v Železném Brodě, Betlémská 92, 9. obec Koberovy, IČ 002 62 404, se sídlem v Koberovech 102 a 10. Zemědělské družstvo Jenišovice, IČ 640 52 681, se sídlem v Jenišovicích 242, o vydání nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb., vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 11 C 152/2004, o dovoláních 3. a 4. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. února 2025, č. j. 29 Co 40/2021-1972, takto: Dovolání se odmítají. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou částečným rozsudkem ze dne 28. 8. 2020, č. j. 11 C 152/2004-1633, ve vztahu k žalovanému 1 určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků, a nahradil tak rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I), ve vztahu k žalované 3 určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku identifikovaných pozemků, a nahradil tak rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok II), ve vztahu k žalované 9 určil, že žalobkyně je vlastníkem dvou ve výroku uvedených pozemků, a nahradil tak rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III), ve vztahu k žalovanému 10 určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku specifikovaného pozemku, a nahradil tak rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok IV), ve vztahu k žalované 4 určil, že žalobkyni svědčí restituční nárok k ve výroku uvedeným pozemkům, přičemž jejich vydání brání překážka podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. (výrok V), ve vztahu k žalované 9 určil, že žalobkyni svědčí restituční nárok k ve výroku identifikovanému pozemku, přičemž jeho vydání brání překážka podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. (výrok VI), zatímco ve vztahu k ostatním pozemkům vyjmenovaným ve výroku žalobu zamítl (výrok VII). Rozhodl tak o návrhu, jímž žalobkyně napadla podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 3. 2004. Tím bylo negativně rozhodnuto o jejím restitučním nároku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“), jakožto právní nástupkyně po zemřelém manželu K. D. F. W. Okresní soud, respektuje závazný právní názor vyslovený dříve ve věci odvolacím soudem, uzavřel, že původní nositel restitučního nároku (právní předchůdce žalobkyně) splňoval podmínky státního občanství i „neprovinění se proti československému státu“ vyplývající z § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., pročež se dále věnoval důvodnosti uplatněného nároku. V případě pozemků způsobilých k naturální restituci, u nichž neshledal existenci překážek vydání ve smyslu § 11 zákona o půdě, žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí pozemkového úřadu v dotčené části nahradil, přičemž rozhodl příslušným výrokem pojícím se vždy s konkrétním povinným subjektem. V intencích § 152 o. s. ř. rozhodl toliko o pozemcích, jež nevyžadují další dokazování (zaměření, zpracování geometrických plánů a tak dále). U části z žádaných pozemků konstatoval restituční nárok žalobkyně s tím, že jejich vydání není pro existenci zákonem předvídané překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), resp. c) zákona o půdě možné. U zbytku pozemků, ve vztahu k nimž neshledal existenci restitučního nároku, neboť tyto dle jeho zjištění nebyly k rozhodnému datu v majetku právního předchůdce žalobkyně, pak přistoupil k zamítnutí žaloby. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 29 Co 40/2021-1972, odvolání žalované 3 proti výrokům I a III – VI rozsudku okresního soudu odmítl (výrok I), k odvolání žalovaných 3 a 4 pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části určující ve vztahu k žalované 3, že žalobkyně je vlastníkem pěti specifikovaných pozemků, potvrdil, ve zbytku výroku II jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II), ve výroku V jej dále v části určující ve vztahu k žalované 4, že žalobkyni svědčí restituční nárok ke konkrétně vyjmenovaným pozemkům, ve správném znění potvrdil, ve zbývající části tohoto výroku jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Zprvu odmítl odvolání žalované 3 pro nedostatek procesní legitimace. Dále přitakal okresnímu soudu v tom, že právní předchůdce žalobkyně byl osobou oprávněnou ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., vycházel-li přiléhavě z osvědčení o zachování jeho československého státního občanství vydaných jednak Ministerstvem vnitra dne 16. 12. 1947, poté též magistrátem hlavního města Prahy dne 22. 12. 1947. Upozornil rovněž, že v roce 1949 bylo vyhověno jeho žádosti o vzdání se československého státního občanství za účelem nabytí rakouské státní příslušnosti. Československé občanství opět získal v roce 1992. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/23 krajský soud konstatoval, že zmiňovaný správní akt ze dne 16. 12. 1947 nelze považovat za nicotný, ani jej není možné přezkoumávat, pročež podmínku zachování státního občanství K. D. F. W. měl za splněnou. Podrobně odvolací soud zkoumal též jeho „neprovinění se proti československému státu“, přičemž dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně se jakožto osoba německé národnosti nedokázal zcela vyhnout určitým projevům podpory nacistického režimu, leč tyto označil za nezbytné minimum loajality s německým státem, bez níž by byl sám ohrožen na životě. Na podkladě řady ostatních zjištění tedy považoval za správný i názor soudu prvního stupně o naplnění druhé z podmínek § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., a proto jeho konkluzím o existenci restitučního nároku přitakal. Partikulární pochybení okresního soudu shledal odvolací soud ve vztahu k označení konkrétních pozemků. Napadené výroky tedy z části korigoval a z části naříkané rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil a věc v dotčeném rozsahu s apelem na patřičnou identifikaci pozemků vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním žalovaná 3, dovozujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. skrze otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou, respektive již je nutno posoudit jinak, a dále prostřednictvím otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury. Primárně zpochybňuje závěr, že byl právní předchůdce žalobkyně osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 243/1992 Sb., soudům obou stupňů vyčítá, že se dostatečně nezabývaly podmínkou zachování československého státního občanství. Poukazuje přitom na dva rozdílně, opačně, vyznívající akty Ministerstva vnitra, z nichž jedním (datovaným 12. 8. 1947) byla žádost K. W. o zachování státního občanství zamítnuta, zatímco druhým (datovaným 16. 12. 1947) jí bylo vyhověno. Prosazujíc, že ani na v pořadí první z nich nelze pohlížet jako na nicotný, a preferujíc jej, dospívá k závěr