28 Cdo 2235/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2235/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 6. 2014 Spisová značka:28 Cdo 2235/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2235.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Obec Právo na soukromý a rodinný život Právo na spravedlivé soudní řízení Stát Vydržení Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 172/1991Sb. § 134 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 7. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2235/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: město Loket, se sídlem Loket, Nám. T. G. Masaryka 1, právně zastoupeno JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 84/2012, o určení vlastnictví, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2013, č. j. 14 Co 5/2013-49, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2013, č. j. 14 Co 5/2013-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl ve výroku I. rozsudku změněn rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 10. 2012, č. j. 15 C 84/2012-25, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků v katastrálním území Dvory u Lokte o výměře 13688 m2, podle geometrického plánu č. 128 6006/2011 firmy GKS – Geodetická kancelář s. r. o. se sídlem v Sokolově, Chebská 53, schváleného Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Sokolov dne 7. 4. 2011 pod č. 210/2011. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 5.000,- Kč. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem výše specifikovaných pozemků v katastrálním území Dvory u Lokte. Odvolací soud však dovodil, že ve smyslu § 8 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 28. 6. 2012, byly obce povinny do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitostem podle tohoto zákona učinit návrh k příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do (katastru) evidence nemovitostí. Tuto svou povinnost však žalobce neplnil a po dobu devatenácti let byl zcela nečinný (nárok na vydání uplatněn až 28. 5. 2010). Od nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. od 24. 5. 1991 užíval všechny sporné pozemky žalovaný a byl jejich oprávněným držitelem v souladu s ustanovením § 130 odst. 1 obč. zák. Po uplynutí deseti let vydržel vlastnické právo k pozemkům stát. Z novelizovaného ustanovení § 8, provedeného zákonem č. 173/2012 Sb., neplyne, že by měl stát přijít o vlastnické právo k nemovitostem, které již vydržel. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z většiny kritérií uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval žalobce v závěru o vydržení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem (včetně rozporu s dobrými mravy) a výkladu ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl změnu výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 15. května 2013, č. j. 28 Cdo 1083/2013 -68, dovolání odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud vycházel z právního posouzení, podle nelze vyloučit vydržení obecního majetku státem či jím založeným státním podnikem, a to i poté, co bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví. Ustanovení § 8 zák. č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 28. 6. 2012, ukládalo obcím povinnost do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh katastru na zápis těchto nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel z nezměnitelné povahy zákonného nabytí vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu jako subjektu práva, ale v zájmu právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž splnění mělo zamezit pozdějším nejasnostem při posouzení právních vztahů k nemovitostem. Nedostatek aktivity obce při prosazování práv, jichž se v důsledku obecní restituce stala nositelkou, tedy při naplnění zákonem stanovených předpokladů vede k nabytí vlastnického práva státem (či jím založeným státním podnikem) formou vydržení (odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2332/2009, nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1966/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1249/2012, ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3962/2011 nebo ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005). Zdůraznil, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a účastníci občanskoprávních vztahů jsou si rovni (čl. 11 odst. 1 Listiny, § 2 odst. 2 obč. zák.). K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 7. Května 2014, sp. zn. IV. ÚS 1962/13, shora uvedené usnesení dovolacího soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud předně poukázal na závěr nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (publikovaný pod č. 33/32 ve Sbírce nálezů a usnesení ústavního soudu na str. 303), podle něhož i v případech, kdy stát vstupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí, jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc. V návaznosti na tento závěr odkázal dále na závěry uvedený v nálezu sp. zn. II. ÚS 2876/12 ze dne 13. 11. 2013 (dostupný na nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud zdůraznil, že stát má jako vlastník na jedné straně stejná práva a povinnosti jako jiní vlastníci, ovšem může též vlastnické právo jinému vlastním rozhodnutím konstituovat, ale také odejmout. Stát i v soukromoprávních vztazích vystupuje ve dvojí roli, neboť i když stejně jako ostatní vlastníci vstupuje do právních vztahů na základě právních úkonů v rovném postavení s ostatními subjekty soukromého práva, je jako suverén nadán mocí tvořit právní pravidla a vstupovat jako vykonavatel veřejné moci do právních vztahů soukromníků. Ústavní soud zdůraznil, že ve vztahu k možnosti vydržení, plyne z citovaného nálezu, že zákonným předpokladem vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnictví k věci je vedle uplynutí vydržecí doby i oprávněnost držby. Držba je oprávněná, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc patří. Existence dobré víry se posuzuje objektivně, tedy jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky nakládal. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i pozdější postup zákonodárce. Ten zákonem č. 173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012 novelizoval ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis IV. ÚS 1962/13vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím tohoto termínu přechází majetek do vlastnictví státu. Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty. Konečně Ústavní soud zdůraznil, že ji ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2176/13 ze dne 9. 1.2014 (dostupný na nalus.usoud.cz) uvedl, že výklad in favorem restitutionis se uplatní též s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím vlastnictví odňal a