28 Cdo 2252/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2252/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2024 Spisová značka:28 Cdo 2252/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.2252.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Veřejný statek (o. z.) Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 2991 odst. 1 o. z. § 34 předpisu č. 128/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2252/2024-573 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. R., zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované městské části Praha-Kolovraty, IČ 002 40 346, se sídlem v Praze – Kolovratech, Mírová 364/34, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o 137.951,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 110/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2024, č. j. 16 Co 388/2023-518, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.373,20 Kč k rukám advokáta Mgr. et Mgr. Jana Kořána do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 9. 2023, č. j. 26 C 110/2019-476, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 214.842,60 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně 11.307,50 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III) i ve vztahu ke státu (výrok IV). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již potřetí, když jeho rozsudek ze dne 13. 2. 2020, č. j. 26 C 110/2019-99, jímž žalobě vyhověl do částky 226.150,10 Kč, změnil odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 16 Co 155/2020-130, tak, že žalobu zcela zamítl, zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu bylo však zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020. Odvolací soud poté usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 16 Co 155/2020-203, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 2. 2020 ohledně částky 226.150,10 Kč a věc mu vrátil k dalšímu řízení; obvodní soud rozhodl dne 9. 6. 2022, pod č. j. 26 C 110/2019-354, tento rozsudek ovšem zrušil odvolací soud usnesením ze dne 28. 3. 2023, č. j. 16 Co 306/2022-406. Obvodní soud se poté zabýval převážně otázkou, zda jsou pozemky ve vlastnictví žalobkyně, jež v rozhodném období od 15. 3. 2016 do 31. 12. 2016 užívala žalovaná (resp. její občané), aniž by za to cokoliv hradila, veřejným prostranstvím, či nikoliv. Dospěl k závěru, že žalovaná pozemky žalobkyně zalesnila s úmyslem využívat je mimo jiné k rekreačním účelům, čímž daný les (lesopark) nabyl charakteru veřejného prostranství a žalovaná se jeho užíváním bez právního důvodu bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z“). Vycházeje z posudku znaleckého ústavu Pražská znalecká kancelář s. r. o., stanovil výši bezdůvodného obohacení, již ponížil o 5 %, neboť část pozemků byla na přelomu února a března 2016 vykácena a pokácené dřeviny se na ní nacházely většinu rozhodného období. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. 2. 2024, č. j. 16 Co 388/2023-518, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl též co do částky 76.891 Kč s příslušenstvím, co do částky 137.951,10 Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV ohledně nákladů státu (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně charakteru pozemků žalobkyně jako lesoparku ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Přiznanou výši bezdůvodného obohacení však snížil, neboť při jejím výpočtu považoval za nutné nezahrnout do rozlohy pozemků vykácené části lesoparku. 3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či která nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, jíž má být otázka charakteru pozemků jakožto veřejného prostranství, přičemž nesoulad tvrdí např. s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, 28 Cdo 1498/2014, 28 Cdo 3847/2018 a 28 Cdo 699/2019, či s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Odkazuje přitom i na rozsudek odvolacího soudu v této věci č. j. 16 Co 155/2020-130, jenž byl zrušen rozhodnutím dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 3483/2020. Dále dovolatelka namítá, že vykácením části stromů na předmětných pozemcích žalobkyně znemožnila užívání pozemků v celé jejich rozloze, a tudíž se žalovaná nemohla v rozhodném období na její úkor vůbec obohatit. V posledním tvrdí, že žádání vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy, k čemuž uvádí nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2520/15 a IV. ÚS 702/20, a namítá, že posouzení mravnosti žádání žalobkyně ze strany odvolacího soudu bylo nedostatečné. 4. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, či aby jej zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 5. K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež požaduje jeho odmítnutí pro nepřípustnost, neboť dovolatelka namítá především otázky skutkového charakteru. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalované není přípustné. 10. Jakkoliv dovolatelka v mimořádném opravném prostředku avizovala, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, její argumentace se váže toliko k té části rozsudku, jíž byla žalobkyni přiznána částka ve výši 137.951,10 Kč, materiálně tedy dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu toliko ve výroku I v rozsahu, jímž jí nebylo vyhověno. 11. Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, či podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo jeho usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jejž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Dle současné judikatury dovolacího soudu je zřejmé, že ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni (viz za všechny rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, či již citované usnesení sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). 12. Vycházeje z obvyklého významu předmětných pojmů, lze lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii veřejné zeleně, coby typ parku (lesní park), nebo – s ohledem na demonstrativnost § 34 zákona