28 Cdo 2258/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2258/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 9. 2010 Spisová značka:28 Cdo 2258/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2258.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obec Územní samosprávné celky Dotčené předpisy:§ 36a odst. 1 předpisu č. 367/1990Sb. § 36a odst. 2 předpisu č. 367/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 10. 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.12.2010II.ÚS 3605/10JUDr. Jiří Nykodýmodmítnuto15.12.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2258/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně PVA a. s., IČ: 25658484, se sídlem v Praze 18 - Letňanech, Beranových 667, zastoupené Prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, o určení existence práva výpůjčky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 268/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2010, č. j. 21 Co 563/2009-210, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 8. 2009, č. j. 52 C 268/2008-134, zastavil řízení o určení neplatnosti odstoupení žalovaného od smluv ve výroku specifikovaných (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výpůjčitelem pozemků parc. č. 1686/33, parc. č. 1686/34, parc. č. 1686/35, parc. č. 1686/36, parc. č. 1686/38 a parc. č. 1686/40 v k. ú. Vysočany, obec Praha dle smlouvy o výpůjčce pozemků č. D /39/4702/06 ze dne 13. 7. 1999, ve znění jejího dodatku č. 1 ze dne 24. 6. 2003, uzavřené se žalovaným jako půjčitelem a že právní vztahy mezi žalobkyní a žalovaným vzniklé na základě této smlouvy existují (výrok II.), zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je výpůjčitelem pozemku parc. č. 1687 v k. ú. Vysočany, obec Praha, dle smlouvy o výpůjčce č. VYP/23/01/001032/2003 ze dne 25. 6. 2003, uzavřené se žalovaným jako půjčitelem a že právní vztahy mezi žalobkyní a žalovaným vzniklé na základě této smlouvy existují (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Obvodní soud zastavil řízení v části, v jaké byla žaloba vzata zpět, a následně se zabýval naléhavým právním zájmem žalobkyně na určení, jehož se domáhala, přičemž usoudil, že v projednávané věci je určovací žaloba způsobilá nastolit právní jistotu v dotčených vztazích účastníků, odpovídá potřebám praktického života a je tedy naléhavý právní zájem na jejím věcném přezkumu. Smlouvu o výpůjčce D/39/4702/06 ze dne 13. 7. 1999 posoudil podle § 24 tehdy účinného zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze, odkazujícího na § 36 a 36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. Po zjištění, že smlouva měla výpůjčiteli umožnit bezplatné užívání pozemků o rozloze 22 ha po dobu 99 let za účelem umísťování trvalých i dočasných staveb podle smlouvy o společném podniku, uzavřel soud prvního stupně, že vzhledem k tomu, že se jedná o právní úkon, v němž je cena obecního majetku stanovena nižší než je cena v místě a čase obvyklá, bylo k jejímu uzavření podle § 36a odst. 2 zákona č. 367/1990 Sb. zapotřebí souhlasu zastupitelstva. Smlouvu o výpůjčce VYP/23/01/001032/2003 ze dne 25. 6. 2003, jíž mělo být výpůjčiteli založeno právo užívat pozemek o výměře 2,2 ha po dobu 99 let od uzavření smlouvy za účelem umísťování trvalých i dočasných staveb podle smlouvy o společném podniku, posoudil soud podle § 59 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, jenž vyžadoval pro dispozice s majetkem hlavního města Prahy v hodnotě převyšující 5.000.000,- Kč na základě asynalagmatického vztahu schválení zastupitelstva, přičemž plnění touto smlouvou poskytované bezpochyby citované hodnoty dosahuje. Výkladem smlouvy pak lze dospět k tomu, že se žalovaný podílel touto výpůjčkou na podnikání žalobkyně, a jde tedy o úkon náležící mezi úkony výslovně upravené v ustanovení § 59 odst. 3 písm. b) zákona č. 131/2000 Sb. Byly-li pak smlouvy schváleny pouze radou hlavního města Prahy, je třeba je považovat v souladu s ustanovením § 39 obč. zák. za absolutně neplatné, jelikož za dostatečný souhlas zastupitelstva nelze považovat schválení smlouvy o založení společného podniku, v níž se žalovaný zavázal přenechat pozemky žalobkyni, neboť z usnesení nevyplývá, že by zastupitelstvo schválilo poskytnutí pozemků formou výpůjčky, ale naopak předpokládá úpravu nájemného. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 21 Co 563/2009-210, jej potvrdil v napadených výrocích II., III. a IV. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k platnému uzavření smlouvy o výpůjčce ze dne 13. 7. 1999 bylo zapotřebí její schválení zastupitelstvem a nikoliv pouze radou hlavního města Prahy. Uvedl dále, že ačkoliv tehdy účinný zákon č. 367/1990 Sb. výslovně smlouvu o výpůjčce neupravoval, pro obdobné úkony vyžadoval v § 36a odst. 1 rozhodnutí zastupitelstva, což odůvodňuje závěr, že tak tomu mělo být i v tomto případě. U smlouvy o výpůjčce ze dne 25. 6. 2003 nebylo prokázáno, že by její uzavření bylo schváleno kterýmkoliv z orgánů žalovaného. Navíc i v případě této smlouvy lze z příslušného právního předpisu, tj. zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, dovodit, že pro její platnost je zapotřebí rozhodnutí zastupitelstva. Ač se citovaný zákon o tomto smluvním typu výslovně nezmiňuje, z jeho § 36, stanovícího povinnost zveřejnit záměr týkající se nemovitého majetku města (včetně jeho poskytnutí jako výpůjčky), vyplývá, že takový záměr může tvořit pouze zastupitelstvo. Oběma smlouvami byl tedy obcházen zákon, jelikož bylo využito absence výslovné právní úpravy v uvedených zákonech, je však zřejmé, že vzhledem k hodnotě poskytovaného plnění mělo dojít k jejich schválení zastupitelstvem, jemuž zákon v obdobných případech svěřuje právo o takovýchto úkonech rozhodovat. Absolutní neplatnost ve smyslu § 39 obč. zák. odvolací soud spatřoval – krom důvodů výše uvedených – i v tom, že § 659 obč. zák. určuje jako jeden z pojmových znaků výpůjčky její dočasnost, což sjednaná doba trvání výpůjčky 99 let nenaplňuje, a smlouvami dochází ke vzdání se práv odvozených z práva vlastnického (přičemž lze pochybovat, že obec se může vůbec vzdát výkonu vlastnického práva na tak dlouhou dobu) i k obcházení zákona v tomto ohledu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, jenž dovozuje z otázky, který orgán byl podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, oprávněn rozhodovat o smlouvách o výpůjčce, dále z posouzení toho, zda je smlouva o výpůjčce uzavřená mezi právnickými osobami na dobu 99 let neplatná pro obcházení zákona, a rovněž z otázky, zdali je postačující, schválí-li orgán obce smlouvu, na základě níž vznikne obci závazek uzavřít v budoucnu smlouvu další, jež již znovu týmž orgánem schvalována nebude. Nesprávným právním posouzením těchto otázek odvolacím soudem je naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatelky není možné při posouzení toho, který orgán města měl rozhodovat o první smlouvě o výpůjčce, akceptovat závěr, že rozhodujícím kritériem byla „závažnost“ daného úkonu, neboť by tím byla podstatně narušena právní jistota osob jednajících s hlavním městem. K zachování právní jistoty přitom směřuje znění zákonů č. 418/1990 Sb. i č. 367/1990 Sb. obsahujících taxativní výčet úkonů, o nichž rozhoduje zastupitelstvo, přičemž o všech ostatních úkonech má rozhodovat rada. Nedostatek v posouzení odvolacího soudu je v tomto ohledu umocněn tím, že ohledně vysoké hodnoty vypůjčených nemovitostí neprovedl jakékoli dokazování, ačkoliv právě tato kategorie se stala rozhodující pro dovození neplatnosti předmětných smluv. Dovolatelka dále odkázala na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2369/2003), z nějž je zřejmé, že orgánem způsobilým rozhodovat o výpůjčce je rada obce. Závěr obsažený v uvedeném rozhodnutí je podle dovolatelky třeba vztáhnout jak na starou právní úpravu, tak i na vztahy vzniklé za účinnosti zákona 131/2000 Sb., o hlav