28 Cdo 2276/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2276/2025-322 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Alešem Miklem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, proti žalovaným 1) H. K., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, 2) L. B., 3) L. M. a 4) J. B., žalovaní 2) až 4) zastoupeni Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Skalky 2918/28, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 121/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2025, č. j. 25 Co 258/2024-283, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Köhlera, advokáta se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4. III. V poměru mezi žalobcem a žalovanými 2) až 4) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků. Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Žalobce (dále jen „dovolatel“) podal dovolání proti shora označenému usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 29. 7. 2024, č. j. 10 C 121/2019-241. 2. Co do vymezení přípustnosti dovolání ocitoval dovolatel znění § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu má za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vztahující se k přítomnosti duševní poruchy u žalobcovy předchůdkyně (dárkyně uplatňující ve sporu právo na vrácení daru) a její schopnosti právně jednat, vytýkaje přitom, že soud důkazy nehodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a vycházel zejména ze závěrů znaleckého posudku, jež dovolatel nepovažuje za objektivní podklad pro rozhodnutí. 3. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. 4. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně, má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 7. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), představuje vadu dovolání, kterou lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání a jejíž neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). 8. K tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015. 9. K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18; z nichž současně vyplývá, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (viz bod 39 odůvodnění odkazovaného stanoviska). 10. Příslušná pasáž dovolání (čl. I bod 2) zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatel ve vztahu k uvedené náležitosti toliko cituje znění § 237 o. s. ř. (zahrnující vícero tam uvedených zákonných kritérií). Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostál dovolatel ani v jiných částech dovolání, posuzovaného potud z obsahového hlediska [tj. včetně čl. I bodu 3, v němž v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem alternativně zmiňuje také vícero hledisek přípustnosti dovolání, bez toho, aby bylo zřejmé, považuje-li jím nastolené otázky (a které) za dosud nevyřešené dovolacím soudem, případně od které ustálené rozhodovací praxe se jejich řešení odchyluje (má-li za to, že je odvolací soud řešil „v rozporu s touto judikaturou“)]. 11. Ovšem ani při benevolentnějším posouzení dovolání (co do jeho náležitostí) nebylo by lze učinit závěr, že jde o přípustné dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.). I z dovoláním vymezeného důvodu, jakož i na něj navazující argumentace (jíž se zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, včetně znaleckého posudku o duševním stavu žalobcovy předchůdkyně) je totiž patrno, že těžištěm dovolání je právě polemika se soudy učiněnými skutkovými zjištěními (na nichž soudy následně staví své závěry právní). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 12. Nad rámec lze uvést, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze identifikovat zjevný rozpor (a rozhodnutí odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly závěr o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, spolu s dalšími tam odka