28 Cdo 2332/2023 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2332/2023-2462 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové v právní věci žalobců: a) J. C. M., zastoupen Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, b) K. C. M., zastoupena JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalovanému: Národní památkový ústav, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 162/3, identifikační číslo osoby: 75032333, zastoupen Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo nám. 257/3, za vedlejší účasti: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 147/92, o dovolání žalobkyně b) a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. února 2023, č. j. 18 Co 148/2007-2316, takto: Dovolání žalobkyně b) a žalovaného se odmítají. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 27. října 2006, č. j. 5 C 147/92-1123, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání movitých věcí do jejich spoluvlastnictví s tím, že podíl každého z žalobců činí ½, a sice slavnostního kočáru landauer (výrok I. a/), blíže specifikovaných obrazů (výrok II. a/), svítidel (výrok III. a/), zbraní, brnění a dalších movitých věcí (výrok V. a/), paroží, rohů a hlav s parožím (výrok VI. a/), a žalobu zamítl v části, v níž se každý ze žalobců domáhal uzavření dohody o vydání shora uvedených movitých věcí v rozsahu dalšího podílu ve výši ½ pro každého z nich (výrok I. b/, II. b/, III. b , V. b/, VI a/). Dále uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní b) dohodu o vydání movitých věcí, a to blíže specifikovaných lustrů (výrok IV. a/), nádobí a biliáru (výrok VII. a/) a ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným žalobu v tomto rozsahu zamítl (výroky IV. b/ a VII. b/). 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 18 Co 148/2007-2316, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III., IV. b), V., VI. a VII. b) potvrdil (výrok I.). Dále ve výrocích IV. a) a VII. a) rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok II.). 3. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že oba žalobci (jejich právní předchůdci) jsou osoby oprávněné dle § 3 odst. 2 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), podali výzvu k vydání věci ve lhůtě stanovené tímto zákonem a splňují podmínku státního občanství České republiky. Část movitých věcí, které jsou předmětem řízení, patřila původně J. C. M., narozenému v roce XY (dále jen „J.C.M. st.“), a část náležela do reálného svěřenectví (fideikomisu). Dohodou ze dne 17. 8. 1925 schválenou soudem svěřeneckým F 9/98/10009 a Zemským soudem civilním v Praze, oddělení IX, dne 23. 9. 1925 došlo ke zrušení a vypořádání fideikomisu (§ 2 zákona č. 179/1925 Sb., o zrušení svěřenectví), na základě které do vlastnictví J. C. M., nar. XY (dále jen „J.C.M. ml.“), přešly z fideikomisu ty movité věci, které jsou vymezeny v inventáři a separačním protokolu, vlastníkem ostatních movitých věcí, které se nacházely na XY, zůstal JCM st. Ke konfiskaci movitých věcí ve vlastnictví JCM st. i JCM ml. nacházejících se na XY došlo nařízením německé státní policie, velitelství Praha, ze 16. 2. 1942, č. 572/41-VI., jež bylo vydáno na základě nařízení tehdejšího říšského protektora o připadnutí jmění v protektorátu Čechy a Morava ze 4. 10. 1939. K žádosti J.C.M st. bylo opatření německé státní policie ze 16. 2. 1942 zrušeno Zemským národním výborem v Praze dne 26. 2. 1947, č.j. 27.947-II/4-47. Již předtím byla výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 21. 1. 1947, č. IIII-PK-131/20-1946 zrušena konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 13. 7. 1945, č. 11465/45, kterou byl majetek J.C.M. st. konfiskován ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. Národní správa zavedená na majetek J.C.M. st. dle dekretu č. 5/1945 Sb. byla zrušena Zemským národním výborem v Praze dne 29. 4. 1947, po č. III-NS-zem 380/46. Na majetek J.C.M. ml. byla v roce 1945 zavedena národní správa a výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945, č. 613/44–45- III. -Pk., byl jeho zemědělský majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. pro účely pozemkové reformy. Konfiskační výměr byl zrušen výměrem Ministerstva zemědělství ze 16. 6. 1948, čj. 114637/48-IX/A-23. Důvodem konfiskace nebyly rasové důvody. Od 1. 5. 1947 byl XY, včetně mobiliáře, odevzdán do správy Národní kulturní komise na základě § 3 odst. 2 zákona č. 137/1946 Sb. Ve vztahu k části mobiliáře XY, jehož vlastníkem byl J.C.M. st., byla zrušena konfiskační rozhodnutí a J.C.M. st. byla umožněna návštěva zámku a doplnění sbírek (mohl částečně nakládat s tímto majetkem), čímž stát uznal vlastnictví J.C.M. st. k mobiliáři XY. J.C.M. st. tudíž vlastnického práva nepozbyl, ve vztahu k němu tak nešlo o konfiskovaný majetek, který přešel na stát, a nelze ani učinit závěr, že by jej stát převzal bez právního důvodu před 25. 2. 1948. 4. Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně toliko v otázce důvodnosti nároku žalobkyně b) k movitým věcem specifikovaným ve výrocích IV. a) a VII. a), které byly ve vlastnictví J.C.M. ml. na základě dohody o zrušení a vypořádání fideikomisu, a na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že uvedené movité věci nelze vydat, neboť k jejich převzetí majetku státem došlo před rozhodným obdobím (před 25. 2. 1948) a ke konfiskaci nedošlo z rasových důvodů (viz nález Ústavní soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17). 5. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně toliko v rozsahu výroku II.) napadla dovoláním žalobkyně b), v němž uplatňuje konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro projednání a rozhodnutí věci v dovolacím řízení rozhodné [(dále jen „o. s. ř.“); srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], a namítá, že dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda může odvolací soud poté, kdy bylo jeho rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, odmítnout věcně se zabývat částí řízení, o níž musí z důvodu kasace znovu rozhodnout. Další dosud nevyřešená otázka se pak týkala se zřetelem na konkrétní poměry projednávané věci podmínek aplikace ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. 6. Žalobce a), žalovaný a vedlejší účastník se k dovolání žalobkyně b) nevyjádřili. 7. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně toliko v rozsahu výroku I.) napadl dovoláním žalovaný, v němž uplatňuje konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a argumentuje tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jíž odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a sice zda a kdy došlo k odnětí vlastnického práva k mobiliáři a zda movité věci v rozhodném období nabyl stát (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněný pod číslem 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1586/2009; toto usnesení je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dále namítá odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky rozhodného okamžiku, kdy stát převzal movité věci od právního předchůdce žalobců. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 963/2006, a ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 832/2021. Jako dosud neřešenou vznáší otázku, zda je možné vyjít ze skutkového a právního stavu vysloveného v jiném řízení téhož soudu, aniž odvolací soud provedl navržené důkazy nebo rozhodl o jejich neprovedení. Domnívá se, že při řešení otázky procesního práva, zda může skutková zjištění činit odlišný soud než ten, který důkaz provedl, a zda takový postup není v rozporu se zásadou přímosti, se odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (konkrétně připomíná nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, IV. ÚS 57/04, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14; tyto nálezy jsou - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavn