28 Cdo 2332/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2332/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2024 Spisová značka:28 Cdo 2332/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.2332.2023.0 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. předpisu č. 87/1991 Sb. předpisu č. 12/1945 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 11. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 24.01.2025 25.01.2025III.ÚS 226/25 III.ÚS 246/25 Veronika Křesťanová Jan Svatoň odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele<br/>odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost 16. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2332/2023-2462 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Ivy Krejčířové v právní věci žalobců: a) J. C. M., zastoupen Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, b) K. C. M., zastoupena JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalovanému: Národní památkový ústav, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 162/3, identifikační číslo osoby: 75032333, zastoupen Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo nám. 257/3, za vedlejší účasti: Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 147/92, o dovolání žalobkyně b) a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. února 2023, č. j. 18 Co 148/2007-2316, takto: Dovolání žalobkyně b) a žalovaného se odmítají. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 27. října 2006, č. j. 5 C 147/92-1123, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání movitých věcí do jejich spoluvlastnictví s tím, že podíl každého z žalobců činí ½, a sice slavnostního kočáru landauer (výrok I. a/), blíže specifikovaných obrazů (výrok II. a/), svítidel (výrok III. a/), zbraní, brnění a dalších movitých věcí (výrok V. a/), paroží, rohů a hlav s parožím (výrok VI. a/), a žalobu zamítl v části, v níž se každý ze žalobců domáhal uzavření dohody o vydání shora uvedených movitých věcí v rozsahu dalšího podílu ve výši ½ pro každého z nich (výrok I. b/, II. b/, III. b , V. b/, VI a/). Dále uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní b) dohodu o vydání movitých věcí, a to blíže specifikovaných lustrů (výrok IV. a/), nádobí a biliáru (výrok VII. a/) a ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným žalobu v tomto rozsahu zamítl (výroky IV. b/ a VII. b/). 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. 2. 2023, č. j. 18 Co 148/2007-2316, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III., IV. b), V., VI. a VII. b) potvrdil (výrok I.). Dále ve výrocích IV. a) a VII. a) rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok II.). 3. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, že oba žalobci (jejich právní předchůdci) jsou osoby oprávněné dle § 3 odst. 2 až 4 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), podali výzvu k vydání věci ve lhůtě stanovené tímto zákonem a splňují podmínku státního občanství České republiky. Část movitých věcí, které jsou předmětem řízení, patřila původně J. C. M., narozenému v roce XY (dále jen „J.C.M. st.“), a část náležela do reálného svěřenectví (fideikomisu). Dohodou ze dne 17. 8. 1925 schválenou soudem svěřeneckým F 9/98/10009 a Zemským soudem civilním v Praze, oddělení IX, dne 23. 9. 1925 došlo ke zrušení a vypořádání fideikomisu (§ 2 zákona č. 179/1925 Sb., o zrušení svěřenectví), na základě které do vlastnictví J. C. M., nar. XY (dále jen „J.C.M. ml.“), přešly z fideikomisu ty movité věci, které jsou vymezeny v inventáři a separačním protokolu, vlastníkem ostatních movitých věcí, které se nacházely na XY, zůstal JCM st. Ke konfiskaci movitých věcí ve vlastnictví JCM st. i JCM ml. nacházejících se na XY došlo nařízením německé státní policie, velitelství Praha, ze 16. 2. 1942, č. 572/41-VI., jež bylo vydáno na základě nařízení tehdejšího říšského protektora o připadnutí jmění v protektorátu Čechy a Morava ze 4. 10. 1939. K žádosti J.C.M st. bylo opatření německé státní policie ze 16. 2. 1942 zrušeno Zemským národním výborem v Praze dne 26. 2. 1947, č.j. 27.947-II/4-47. Již předtím byla výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 21. 1. 1947, č. IIII-PK-131/20-1946 zrušena konfiskační vyhláška Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 13. 7. 1945, č. 11465/45, kterou byl majetek J.C.M. st. konfiskován ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. Národní správa zavedená na majetek J.C.M. st. dle dekretu č. 5/1945 Sb. byla zrušena Zemským národním výborem v Praze dne 29. 4. 1947, po č. III-NS-zem 380/46. Na majetek J.C.M. ml. byla v roce 1945 zavedena národní správa a výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 5. 12. 1945, č. 613/44–45- III. -Pk., byl jeho zemědělský majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. pro účely pozemkové reformy. Konfiskační výměr byl zrušen výměrem Ministerstva zemědělství ze 16. 6. 1948, čj. 114637/48-IX/A-23. Důvodem konfiskace nebyly rasové důvody. Od 1. 5. 1947 byl XY, včetně mobiliáře, odevzdán do správy Národní kulturní komise na základě § 3 odst. 2 zákona č. 137/1946 Sb. Ve vztahu k části mobiliáře XY, jehož vlastníkem byl J.C.M. st., byla zrušena konfiskační rozhodnutí a J.C.M. st. byla umožněna návštěva zámku a doplnění sbírek (mohl částečně nakládat s tímto majetkem), čímž stát uznal vlastnictví J.C.M. st. k mobiliáři XY. J.C.M. st. tudíž vlastnického práva nepozbyl, ve vztahu k němu tak nešlo o konfiskovaný majetek, který přešel na stát, a nelze ani učinit závěr, že by jej stát převzal bez právního důvodu před 25. 2. 1948. 4. Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně toliko v otázce důvodnosti nároku žalobkyně b) k movitým věcem specifikovaným ve výrocích IV. a) a VII. a), které byly ve vlastnictví J.C.M. ml. na základě dohody o zrušení a vypořádání fideikomisu, a na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že uvedené movité věci nelze vydat, neboť k jejich převzetí majetku státem došlo před rozhodným obdobím (před 25. 2. 1948) a ke konfiskaci nedošlo z rasových důvodů (viz nález Ústavní soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17). 5. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně toliko v rozsahu výroku II.) napadla dovoláním žalobkyně b), v němž uplatňuje konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je pro projednání a rozhodnutí věci v dovolacím řízení rozhodné [(dále jen „o. s. ř.“); srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], a namítá, že dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena otázka, zda může odvolací soud poté, kdy bylo jeho rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, odmítnout věcně se zabývat částí řízení, o níž musí z důvodu kasace znovu rozhodnout. Další dosud nevyřešená otázka se pak týkala se zřetelem na konkrétní poměry projednávané věci podmínek aplikace ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. 6. Žalobce a), žalovaný a vedlejší účastník se k dovolání žalobkyně b) nevyjádřili. 7. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně toliko v rozsahu výroku I.) napadl dovoláním žalovaný, v němž uplatňuje konkrétní hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a argumentuje tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jíž odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a sice zda a kdy došlo k odnětí vlastnického práva k mobiliáři a zda movité věci v rozhodném období nabyl stát (odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněný pod číslem 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1586/2009; toto usnesení je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Dále namítá o