28 Cdo 2382/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2382/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 12. 2005 Spisová značka:28 Cdo 2382/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2382.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2382/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele J. D., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10.5.2005, sp.zn. 20 Co 459/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 4 C 1180/94 (žalobce J. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1. M. S. a 2. Z. S., zastoupených advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto: I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 10.5.2005, sp.zn. 20 Co 459/2004, i rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140. II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Třebíči. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Třebíči rozhodl o žalobě původního žalobce J. S., podané u soudu 18.11.1994, domáhající se, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 172 s pozemkem parc. č. 342/1 (o výměře 138 m2) v T., rozsudkem z 19.2.1997, čj. 4 C 1180/94-86. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobcem dohodu ohledně vydání pozemku parc. č. 342/1 (o výměře 138 m2) v T., v katastrálním území P. Výrokem tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že se náhrada nákladů řízení účastníkům tohoto řízení nepřiznává. Výrokem tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že se žalobci ukládá zaplatit do 1 měsíce od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Třebíči 2.027 Kč na úhradu zálohovaného znalečného. Po vydání uvedeného rozsudku soudu prvního stupně žalobce J. S. dne 21.2.1998 zemřel a jeho dědicem se stal žalobce J. D. O odvolání žalovaných M. a Z. S. proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 19.2.1997, čj. 4 C 1180/94-86, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 8.12.1998, sp.zn. 20 Co 230/97. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl zamítnut i žalobní návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 172 v T. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení, vynaložených na znalečné před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 19.9.2000, 28 Cdo 474/99, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 8.12.1998, sp.zn. 20 Co 230/97, i rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 19.2.1997, čj. 4 C 1180/94-86. Věc byla vrácena Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal v odůvodnění svého rozsudku, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla jednoznačně objasněna otázka, zda tu šlo o některý z případů (a o který případ) přechodu věci na stát, uvedených v ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., případně, zda tu šlo o některý jiný případ, který má na zřeteli jiné ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (jmenovitě ustanovení § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 tohoto zákona). Vůči žalovaným bylo nutno posoudit, dovozoval dále dovolací soud, věc podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a tedy jednoznačně v řízení objasnit, zda tu věc (věci) byla žalovanými osobami nabyta od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Dovolací soud zaujal v odůvodnění svého rozsudku právní názor, že při bezpečném doložení zákonných předpokladů podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zakotvených kogentně v tomto speciálním právním předpisu, není na místě aplikovat ustanovení § 3 občanského zákoníku (o rozporu výkonu práva s dobrými mravy), a poukazoval také na to, jak je třeba v dalším řízení vykládat i v této právní věci ustanovení vyhlášky č. 128/1984 Sb., jako cenového předpisu, platného v době převodu nemovitostí na žalované státem smlouvou z 9.7.1986. V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vynesl Okresní soud v Třebíči rozsudek z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140, jímž uložil žalovaným M. S. a Z. S. uzavřít se žalobcem J. D. dohodu o vydání domu čp. 172 v T., zapsaného na listu vlastnictví č. 8335 pro Katastrální území P. (obec T.). Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Státu nebyla přiznána náhrada zálohovaných nákladů řízení. O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 11.2.2003, sp.zn. 20 Co 61/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl zamítnut návrh žalobců, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 172 v katastrálním území P. (obec T.), zapsaného na listu vlastnictví č. 8335 u Katastrálního úřadu v T. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči na náhradu nákladů řízení zálohovaných státem 11.773,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem z 31.3.2004, 28 Cdo 1254/2003, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 11.2.2003, sp.zn. 20 Co 68/2001. Věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu pokračování v řízení o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči z 11.12.2000, čj. 4 C 1180/94-140. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že se dovolací soud nemohl ztotožnit bez dalšího s výkladovým závěrem odvolacího soudu, že tu „skutečně došlo k zániku vlastnického práva J. S. (dědice původní vlastnice C. Č.), a to opuštěním (derelikcí) podle dříve platného ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku ke dni 21.11.1984“, neboť tento závěr nebyl ještě doložen zjištěním a posouzením všech okolností objektivních i subjektivních stránek právního úkonu opuštění věci podle citovaného dříve platného ustanovení uvedeného právního předpisu. Dovolací soud také uváděl, že nemohl pokládat za doložený výkladový závěr a aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na daný případ; dovolací soud dával odvolacímu soudu v úvahu zevrubné a všestranné objasnění otázky, jakým způsobem v daném případě v rozhodném období (25.2.1948 až 1.1.1990) přešel dům čp. 172 v T. na stát (§ 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Krajský soud v Brně pak vynesl rozsudek z 10.5.2005, sp.zn. 20 Co 459/2004, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku označeném I.) tak, že byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaní byli povinni uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí – domu čp. 172 v katastrálním území P. (obec T.), zapsaného na listu vlastnictví č. 8335 u Katastrálního úřadu v T. Ve zbývajících výrocích (označených II. a III.) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „vyzval opětovně všechny účastníky řízení a Městský úřad v T., aby navrhli případné další důkazy nebo předložili další důkazy či doklady týkající se sporných nemovitostí, které by potvrzovaly jejich doposud uváděná tvrzení“. Žádné nové doklady nebyly odvolacímu soudu předloženy. Žalobce jen podal obsáhlejší vyjádření ke skutkovým okolnostem případu. Žalobce zdůrazňoval, že v tomto případě polovina domu čp. 172 v T. připadla státu na základě trestního rozsudku, vydaného vůči spoluvlastníku domu D., který byl odsouzen pro trestný čin podle tehdy platného ustanovení § 109 trestního zákona a byl mu uložen i trest propadnutí majetku. Matka žalobce C. Č. odkoupila uvedený podíl na nemovitosti od státu (byť i za ztížených sociálních podmínek). Po ní získal podíl J. S. jako dědictví. Žalobce je potom právním nástupcem J. S., který mu odkázal veškerý svůj majetek. Pokud šlo o projednání dědictví po C. Č. (které probíhalo u bývalého Státního notářství v Třebíči pod sp.zn. D 773/72), odvolací soud poukazoval na to, že státní notářství při projednávání tohoto dědictví se pokusilo o kontakt s dědicem J. S., který v té době žil v Austrálii, a to prostřednictvím A. K., bratra pozůstalé, a také písemně na známou adresu J. S. v Austrálii; v tomto soudním řízení mezi žalobcem a žalovanými nebylo rovněž doloženo, že