28 Cdo 2430/2002 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2430/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 5. 2003 Spisová značka:28 Cdo 2430/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.2430.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 23 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb. § 26 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2430/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. A. P. a 2. J. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 348/97 (žalobců A. P. a J. B., zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, 128 10 Praha 2, Vyšehradská 16, o 240.000 Kč), takto: I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 4.5.2001, čj. 21 C 348/97-32. II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou u soudu 21.1.1997, aby žalovanému státu – Ministerstvu spravedlnosti ČR bylo uloženo zaplatit jim 240.000 Kč jako odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jež náležejí žalobkyním jako dcerám V. K., který byl odsouzen rozsudkem bývalého Okresního soudu v Železném Brodě z 8.6.1950 k trestu odnětí svobody na 4 roky a k peněžitému trestu 100.000 Kč a byla mu zabavena mechanická tkalcovna s veškerým strojním zařízením. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 29.9.1994, sp. zn. 4 Tz 49/94, bylo však vysloveno porušení zákona rozhodnutím v uvedené trestní věci v neprospěch odsouzeného V. K. Ten zemřel 28.11.1960, stejně jako jeho manželka A. K. (dne 29.10.1970), a na žalobkyně přešlo právo na odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., a to z důvodu náhrady za ztrátu výdělku V. K. za 10 měsíců výkonu vazby a za 53 měsíce výkonu trestu odnětí svobody, dále z důvodu náhrady za jím zaplacený peněžitý trest 100.000 Kč a z důvodu náhrady za zaplacené náklady soudního řízení. Ze strany žalovaného státu bylo navrženo zamítnutí žaloby s tím, že nárok žalobkyň na odškodnění je v daném případě omezen jen na ušlé výživné, pokud takový nárok bude prokázán. Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobkyně jako účastnice řízení a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze 4.5.2001, čj. 21 C 348/97-34, byla žaloba žalobkyň zamítnuta; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně neprokázaly zrušení odsuzujícího trestního soudního rozhodnutí jejich otce podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Proto nárok na odškodnění v daném případě nevznikl a stejně tu není dán nárok žalobkyň ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně ještě dodával, že „žalobkyně se mohou domáhat náhrady škody, pokud splní zákonné předpoklady podle trestního řádu“. O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem z 23.1.2002, sp. zn. 29 Co 237/2001. Tímto rozsudkem Odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „v části zamítající a v části ohledně nákladů řízení“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně uplatnily svůj nárok na náhradu podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb.; odvolací soud však zdůrazňoval, že podle ustanovení § 23 odst. 3 téhož zákona lze odškodnění poskytnout jen tehdy, bylo-li odsuzující rozhodnutí zcela zrušeno podle ustanovení oddílu druhého nebo pátého anebo byl poškozený zproštěn obžaloby, případně (pro účely částečného odškodnění) došlo ke snížení trestu. Pouze zrušení odsuzujícího rozhodnutí v řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. naplňuje hmotně právní podmínku pro poskytnutí náhrad podle ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb.; nepostačuje tu vydání zrušujícího rozhodnutí vrchního soudu, případně Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona, pokud nešlo o rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, podané podle ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. V daném případě však ze znění rozsudku Vrchního soudu v Praze z 29.9.1994, sp. zn. 4 Tz 49/92, nevyplývalo, že by stížnost pro porušení zákona byla podána podle tohoto ustanovení anebo že by soud ve svém rozhodnutí takové důvody konstatoval. Protože pak zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jako podmínku přiznání náhrady stanoví zrušení odsuzujícího trestního rozhodnutí ve zvláštním řízení, nelze nesplnění této podmínky nahradit jinak; zákon č. 87/1991 Sb. žádné použití analogie neupravuje. Žalobkyně v tomto řízení nesplnily uvedenou základní podmínku nároku podle ustanovení § 23 zákona č. 119/1990 Sb., a proto nebylo možné jim náhradu podle tohoto ustanovení přiznat. Odvolací soud ještě dodával, že v daném případě neshledal nárok žalobkyň opodstatněným ani podle zákona č. 82/1968 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stejně odvolací soud nepokládal nárok žalobkyň opodstatněným podle ustanovení § 371 - § 373 zákona č. 141/1961 Sb. (trestního řádu) ve znění ke dni skončení platnosti tohoto ustanovení dnem 30.6.1969; v tomto smyslu poukazoval odvolací soud na § 374 uvedeného zákona (a jím stanovenou roční lhůtu od právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebo o zproštění obžaloby, a to k uplatnění nároku na náhradu vůči ministerstvu spravedlnosti), jakož i na ustanovení § 373 uvedeného zákona, podle něhož právo na odškodnění přechází na dědice oprávněného, jen pokud byl vazbou nebo trestem tento dědic zkrácen na své výživě. Ve svém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud poukázal na to, že žalovaný stát – Ministerstvo financí ČR žádosti žalobkyň o náhradu nevyhověl. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 6.3.2002 a dovolání ze strany žalobkyň bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci dne 6.5.2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání navrhovaly dovolatelky, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovaly dovolatelky na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu s tím, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena zásadní otázka po právní stránce. Jako dovolací důvod bylo dovolatelkami uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění svého dovolání dovolatelky uváděly, že v daném případě je zásadní otázkou pro posouzení důvodnosti jejich nároku otázka možného použití analogie zákona č. 119/1990 Sb. na tento případ, když šlo o uplatnění nároku po osobě (otci žalobkyň), která byla dříve uznána vinnou a byla odsouzena v rozporu s tehdy platným trestním zákonem. Otec žalobkyň byl totiž uznán v původním trestním řízení v roce 1950 uznán vinným podle dříve platného zákona č. 15/1947 Sb. (zrušeného už zákonem č. 86/1950 Sb. – trestním zákonem). Pokud by pak byl otec žalobkyň odsouzen podle § 134 odst. 1 trestního zákona z roku 1950, jak to mělo být, byly by obě žalobkyně osobami, na něž přešlo podle ustanovení § 26 zákona č. 119/1990 Sb. právo na odškodnění podle ustanovení § 23 téhož zákona. Posouzení nároku žalobkyň analogicky podle zákona č. 119/1990 Sb. v daném případě by plně odpovídalo smyslu a účelu tohoto zákona, když tu šlo o protiprávní odsouzení. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož platí tento zákon, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak (jako je tomu v bodech 15 a 17 přechodných ustanovení tohoto zákona). Přípustnost dovolání dovolatelek proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, jak na to poukazovaly i dovolatelky. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb