28 Cdo 2445/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2445/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2017 Spisová značka:28 Cdo 2445/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2445.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Odměna advokáta Bezdůvodné obohacení Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 451 odst. 2 obč. zák. § 8 odst. 6 předpisu č. 177/1996Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 6. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2445/2016ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. P., P., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 1830/44, proti žalovanému JUDr. F. V., advokátovi se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, zastoupenému JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 161, o 152.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 225/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 54 Co 192/2015-866, takto: Dovolání směřující proti části výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 54 Co 192/2015-866, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně částky 44.920 Kč s příslušenstvím, se odmítá; jinak se rozsudek odvolacího soudu ruší a věc se tomuto soudu v naznačeném rozsahu vrací k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. 6 C 225/2010-606, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce na žalovaném dožadoval zaplacení částky 55.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), jinak však návrhu vyhověl a žalovanému uložil uhradit žalobci 143.800 Kč s úrokem z prodlení (výrok II.) i náklady řízení (výrok III.). Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi žalobcem a žalovaným byla v lednu 2007 uzavřena dohoda o zastupování, na jejímž základě JUDr. V. vykonal specifikované právní služby. Žalobce žalovanému zaplatil zálohy 5.000 Kč a 50.000 Kč, jakož i posléze též fakturovanou úplatu ve výši 152.200 Kč. Soud dospěl k závěru, že si účastníci sjednali smlouvu o poskytování právních služeb bez ujednání výše odměny, pročež se vzájemné nároky zúčastněných subjektů posoudí dle ustanovení o mimosmluvní odměně vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jelikož se právní služby, které žalovaný poskytl žalobci, týkaly smluvních jednání o vypořádání společného jmění manželů, byla tarifní hodnota určena v souladu s § 8 odst. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (při stanovení zmíněné veličiny soud vycházel z částky 3.193.000 Kč, kterou žalobce prostřednictvím žalovaného nabídl své manželce při vypořádání společného jmění). S ohledem na charakter provedených úkonů pak podle názoru soudu JUDr. V. náležela odměna ve výši 42.800 Kč, ve zbývajícím rozsahu představují hodnoty přijaté žalovaným bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobci tudíž svědčilo právo na částečné vrácení poskytnutého peněžitého plnění, jež se ovšem, pokud jde o zálohy v souhrnné výši 55.000 Kč, již promlčelo. Žalobě tak bylo možné vyhovět jen ve zbývajícím rozsahu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2015, č. j. 54 Co 192/2015-866, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 8.400 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), dále uvedené rozhodnutí ve výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl co do dalších 98.880 Kč s příslušenstvím, jinak (tj. pokud jde o částku 44.920 Kč s příslušenstvím) je v daném výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně v názoru, že si účastníci sjednali smlouvu o poskytnutí právních služeb bez určení odměny, již tedy bylo nutno vyčíslit dle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Za tarifní hodnotu však odlišně od obvodního soudu pokládal částku 10.660.000 Kč, požadovanou po žalobci jeho manželkou na vyrovnání jejího podílu v rámci vypořádání společného jmění manželů, a nikoli hodnotu 3.193.000 Kč nabízenou jí žalobcem. Jelikož žalovanému po úpravě výpočtu ve světle předeslané úvahy náležela za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, jednání s protistranou dne 29. 1. 2007 a poradu s klientem dne 12. 2. 2007) odměna vyšší, přikročil odvolací soud k částečné změně napadeného rozhodnutí a jeho potvrzení ve zbývajícím rozsahu. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně vůči všem jeho výrokům, brojí žalobce dovoláním, v němž argumentuje, že dle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu je pro účely určení tarifní hodnoty v podobných případech rozhodující znalecké ocenění jednotlivých věcí a práv, které strany zahrnuly do rozsahu soudního či mimosoudního vypořádání společného jmění, nikoli požadavek na peněžité plnění vznesený jedním z manželů. V předmětné věci přitom nebylo provedeno řádné vymezení vypořádávaných statků, respektive jejich ocenění znaleckým posudkem (od něhož lze upustit toliko v případech běžných věcí menší hodnoty), pročež by za daných okolností měla být za tarifní hodnotu v souladu s § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, považována částka 5.000 Kč. Odvolacím soudem stanovená výše odměny advokáta navíc zjevně není úměrná úsilí a odbornosti, jež musel žalovaný v dané věci vynaložit. Dovolatel dále namítá, že podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží advokátovi mimosmluvní odměna toliko za další poradu s klientem v délce přesahující jednu hodinu, zatímco setkání účastníků dne 12. 2. 2007, jež odvolací soud chybně vyhodnotil jako účtovatelný úkon právní služby, trvalo méně než jednu hodinu. Rovněž sporuje samotný závěr soudů nižších stupňů, že si účastníci nesjednali smluvní odměnu. Žalobce žalovanému taktéž vytýká, že si počínal nečestně (v rozporu s advokátní etikou), pakliže po svém klientovi požadoval proplácení úkonů, jež advokátní tarif nezná, jako je sepsání dopisu protistraně ze dne 22. 2. 2007 a porada s klientem trvající méně než jednu hodinu. Právní služby, které žalovaný žalobci poskytoval, by ostatně měly být kvalifikovány jako nadbytečné, neboť ke dni jejich provedení nebylo možné uzavřít smlouvu o vypořádání majetkových vztahů v době po rozvodu jednak proto, že manželství bylo zasaženo neplatností, která odpadla teprve posléze (když došlo k uznání rozhodnutí cizozemského soudu o rozvodu předchozího sňatku manželky), jednak vzhledem k tomu, že dosud nebylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilých dětí, a konečně též z toho důvodu, že rozvod neproběhl v režimu § 24a, nýbrž § 24 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 257/2001 je smlouva o vypořádání vzájemných majetkových práv manželů platná jen v případě rozvodu manželství bez zjišťování příčin rozvratu, a jejímu předložení musí předcházet rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí. Z popsaných důvodů žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby je odpovídajícím způsobem změnil. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž se stručně ztotožnil s právními i skutkovými závěry odvolacího soudu a navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného opravného prostředku. Dovolání podané prostřednictvím advokáta bylo následně doplněno obsáhlými přípisy sepsanými přímo žalobcem, k nimž však Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 5 nepřihlížel (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3762/2015, ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4534/2015, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4118/2014). V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou v souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodn