28 Cdo 2460/2021 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2460/2021-198 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně L. M. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, za účasti 1) České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Na Florenci 2116/15, 2) Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, IČO 00016918, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, a 3) obce Běšiny, se sídlem v Běšinách 150, IČO 00255211, zastoupené JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 13/9, o vydání nemovitostí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 248/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2021, č. j. 13 Co 314/2020-162, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radomíra Šimáčka, advokáta se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9. III. Ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a účastníky 1) a 2) na straně druhé nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soudu v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 13 Co 314/2020-162, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 8. 2020, č. j. 9 C 248/2019-121 [jímž zamítl „návrh žalobkyně, že se do jejího vlastnictví vydávají dle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tam označené nemovité věci z knihovní vložky č. XY a č. XY v k. ú. a obci XY a z knihovní vložky č. XY v k. ú. XY, obec XY“ (výrok I.), zamítl „návrh žalobkyně, aby soud v případě, že navrhovanému výroku I. zcela nebo zčásti nevyhoví, že se do vlastnictví žalobkyně nevydávají dle § 9 odst. 4 zákona o půdě nemovitosti uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a že tímto rozhodnutím není dotčeno právo žalobkyně uplatnit nárok na náhradu ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě“ (výrok II.), zamítl „návrh žalobkyně, aby soud odložil v souladu s ustanovením § 248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2003 právní moc rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. SZ SPU 169251/2014, č. j. SPU 360591/2019, PÚ 3113/91, 6176/92, 569/94 - L, až do právní moci rozhodnutí o této žalobě“ (výrok III.), a kterým dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit účastníkům 1) až 3) náklady řízení (výroky IV. až VI.)] a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit účastníkům 1) až 3) náklady odvolacího řízení (výroky II až IV.). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že žalobkyně ve vztahu k označeným nemovitým věcem není oprávněnou osobou, a to jak dle § 4a zákona o půdě, tak dle § 4 téhož zákona, neboť tato otázka byla již pravomocně vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 8. 2017, č. j. 8 C 319/2011-417, ve spojení s (potvrzujícím) rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2018, č. j. 11 Co 424/2017-504 (dovolání proti němu podané odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018, a ústavní stížnost žalobkyně proti těmto rozhodnutím podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 529/19), s tím, že soud prvního stupně řízení o tom, zda je žalobkyně domnělou oprávněnou osobou, či osobou oprávněnou, správně dle § 4a odst. 5 téhož zákona spojil. V tomto (dřívějším) řízení se žalobkyně domáhala, aby soud uznal její nárok jako domnělé oprávněné osoby ve smyslu § 4a odst. 3 zákona o půdě, a zároveň, aby určil, že je oprávněnou osobou dle § 4 téhož zákona k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle § 9 odst. 1 téhož zákona, a to ve vztahu k nemovitým věcem v k. ú. XY (knihovní vložka č. XY a č. XY) a v k. ú. XY (knihovní vložka č. XY), jichž se týkalo částečné zpětvzetí žaloby žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 210/99, přičemž citovanými rozsudky byla žaloba žalobkyně zamítnuta pro důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaných. Odvolací soud dodal, že žalobkyní odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1061/2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005 a sp. zn. 28 Cdo 2930/2007), z níž dovozovala, že těmito rozsudky mohlo být pravomocně zamítavě rozhodnuto pouze o jejím nároku jako domnělé oprávněné osoby, již dříve existovala, a nejedná se tedy o žádnou novou aktuální judikaturu. Důvodnou neshledal ani další námitku žalobkyně o nevyhovění jejímu návrhu na zpracování geometrických plánů či srovnávacího sestavení parcel, neboť základ nároku, tj. neexistence nároku žalobkyně jako oprávněné osoby ve vztahu k pozemkovým parcelám identifikovaným dle původního pozemkového katastru, prokazatelně není dán. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v posouzení následujících otázek: 1) „zda je správní orgán a soud při rozhodování o uplatněném nároku oprávněné osoby dle zákona o půdě vázán pravomocným rozhodnutím o uplatněném nároku téže osoby jako domnělé oprávněné osoby dle § 4a odst. 3 a násl. téhož zákona do té míry, že již nemůže otázku uplatněného nároku oprávněné osoby posuzovat“, která dle jejího mínění nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu“ (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1061/2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, sp. zn. 28 Cdo 2930/2007, sp. zn. 28 Cdo 1819/2006, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 230/06, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06); 2) „zda oprávněná osoba dle § 4 odst. 2 zákona o půdě po původních vlastnících, zemřelých před uplynutím lhůty uvedené v § 13 zákona o půdě, jejichž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 (dědici, kteří poté co dědictví přijali, představovali vůči třetím osobám spolu se zůstavitelem jediný subjekt a nemovitosti z dědictví byly tak ve skutečnosti odňaty dědicům, když sám zůstavitel, s nímž představovali dědici vůči třetím osobám jediný subjekt, již nemohl být účastníkem občanskoprávních vztahů) může přijít o toto postavení v řízení o uplatněném restitučním nároku před správním orgánem tím, že z opatrnosti uplatní před správním orgánem ještě nárok jako domnělá oprávněná osoba dle § 4a zákona o půdě a s tímto nárokem není úspěšná, např. v důsledku vznesených námitek promlčení“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že teprve v řízení o žalobním návrhu o vydání nemovitostí podle § 9 zákona o půdě může soud jako předběžnou otázku posoudit, zda je oprávněnou osobou (neboť její nárok jako domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona o půdě a na určení, že je jako domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, již byl pravomocně zamítnut z důvodu uplatněných námitek promlčení), a to bez nutnosti zabývat se námitkami promlčení, vznesenými v řízení o nároku žalobkyně jako domnělé oprávněné osoby podle § 4a zákona o půdě, a že uplatnění obou jejích nároků u správního orgánu nejen jako oprávněné osoby, ale i jako domnělé oprávněné osoby, „jí bylo přičteno k tíži a její neúspěch s nárokem domnělé oprávněné osoby tak byl důvodem k zamítnutí jejího nároku jako oprávněné osoby“. Dále dovolatelka poukázala na bod 16. usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1436/18, v němž Ústavní soud neshledal, že by v jím tehdy projednávané věci došlo k bezmyšlenkovité aplikaci § 159a odst. 4 o. s. ř., pro niž by nebyly splněny podmínky (jak namítal stěžovatel); v dané věci ovšem „právě k tomuto pochybení došlo“, neboť správní orgán i soud mohly být vázány rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 8. 2017, č. j. 8 C 319/2011-417, „pouze v otázce uplatněného nároku domnělou oprávněnou osobou, avšak již nikoli v otázce uplatněného nároku oprávněnou osobou, a to za situace, kdy žalobkyně závěry soudní judikatury dokládala, že je přímo zákonem vymezenou oprávněnou osobou dle § 4 odst. 2 zákona o půdě po původních vlastnících J. S. a M. F.“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc napadeného rozsudku. Účastnice 3) se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla,