28 Cdo 247/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 247/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2014 Spisová značka:28 Cdo 247/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.247.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Postoupení pohledávky Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 524 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 6. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.8.2014IV.ÚS 2642/14JUDr. Jaroslav Fenykzrušeno28.1.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 247/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Š. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, 150 00 Praha 5, Lidická 28, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, sp. zn. 18 Co 357/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 213/2007 /žalobců: a) Státního statku Jeneč, státního podniku (v likvidaci) IČ 0001 6918, Jeneč, Karlovarská 25, a b) České republiky – Státního pozemkového úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému Š. K., zastoupenému JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem, 150 00 Praha 5, Lidická 326/28 o neplatnost dohody o převodu nemovitostí/, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í: O žalobě žalobců, podané u soudu 14. května 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. dubna 2013, č. j. 21 C 213/2007-384 Obvodního soudu pro Prahu 10. Tímto rozsudkem bylo určeno, že dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí ze dne 12. října 2006, kterou žalobce Státní statek Jeneč převedl na žalovaného nemovitosti, a to pozemek parc. č. 1814/4 a pozemek parc. č. 1814/238, zapsané na listu vlastnictví č. 2629 pro katastrální území U., a dále pozemky parc. č. 1824/5, parc. č. 1814/6, parc. č. 1814/19, parc. č. 1814/19, parc. č. 1814/30, zapsané na listu vlastnictví č. 2152 pro katastrální území U., je neplatná. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci Státnímu statku Jeneč na náhradu nákladů řízení 28.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem ČR – Státním pozemkovým úřadem a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, sp. zn. 18 Co 357/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. dubna 2013, č. j. 21 C 213/2007-384, potvrzen ve výroku o věci samé /výroku označeném I./, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem Státním statkem Jeneč a žalovaným /ve výroku označeném III./. Ve výroku označeném II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem Státním statkem Jeneč a žalovaným byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že výše těchto nákladů byla stanovena částkou 71.013,30 Kč; jinak byl i tento výrok potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci Státnímu statku Jeneč na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem Státním statkem Jeneč a žalovanou ČR – Státním pozemkovým úřadem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Odvolací soud uváděl, že podle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, došlo s účinností od 1. 1. 2013 k zákonnému nástupnictví ČR – Státního pozemkového úřadu i v daném případě na místo dosavadního druhého žalobce – Pozemkového fondu ČR. Odvolací soud konstatoval, že v tomto řízení šlo o spor mezi žalobci a žalovaným, týkající se tvrzené neplatnosti dohody ze dne 12. října 2006 o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, kterou žalobce Státní statek Jeneč převedl na žalovaného 11 pozemků /v žalobě konkrétně vyznačených a identifikovaných/, zapsaných na listu vlastnictví č. 2152 pro Katastrální území U. /s tím, že nebylo-li by této dohody, stal by se vlastníkem předmětných nemovitostí Pozemkový fond ČR, původní žalobce v této právní věci/. Odvolací soud uváděl, že „dle žalobního tvrzení je uvedená restituční dohoda neplatná, a to pro nedostatky postupní smlouvy, kterou žalobce Státní statek Jeneč získal restituční nárok od původně oprávněné osoby Ing. M.Č.; žalobce Státní statek Jeneč namítal i nedostatek samotné restituční dohody, která byla antidatovaná, neboť dohoda byla skutečně uzavřena až 18. října 2006, když Ing. M. Č. podepsala dohodu o postoupení pohledávky na žalobce Státní statek Jeneč“. Odvolací soud dále konstatoval, že podle žalobce Státního statku Jeneč je smlouva o postoupení pohledávky neurčitá, když v nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář oprávněná osoba nesplňovala podmínku „zajišťování zemědělské výroby podle zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/ a náhradu za živý a mrtvý inventář nebylo možné podle zákona o půdě poskytnout nemovitostí, a to zejména nemovitostí v případě nezemědělských pozemků nebylo také respektováno ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Odvolací soud poukazoval i na to, že do tohoto řízení vstoupivší druhý žalobce /původním žalobcem tu byl Pozemkový fond ČR/ uplatňoval, že tu měly převáděné pozemky charakter zemědělské půdy a současně zaniklo dosavadní právo hospodaření s pozemky výzkumnému ústavu živočišné výroby, takže „žalobce Státní statek Jeneč nemohl s předmětnými pozemky v době uzavření dohody se žalovaným nakládat, neboť byly ve správě původního žalobce – Pozemkového fondu ČR.“ Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně v daném případě nesprávně vycházel /v intencích ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu/ z rozhodnutí správního orgánu /Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu/, jímž byla v řízení před pozemkovým úřadem rozhodnuta otázka, zda předmětné nemovitosti spadají pod ustanovení § 1 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., neboť na základě provedených důkazů měl za to, že není dán žádný důvod, aby soud posoudil tuto otázku jinak než uvedený správní orgán, neboť bylo prokázáno že na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, byla provozována zemědělská výroba, jakož i byla doložena zastavěnost těchto pozemků; Výzkumný ústav živočišné výroby plnil své úkoly v tomto případě nejen v hospodářských budovách na zastavěných pozemcích, o něž jde v tomto řízení, ale i na nezastavěných obslužných pozemcích v rámci celého uzavřeného a oploceného areálu, který tvořil jednotný funkční celek. Oba soudy z těchto zjištění dovozovaly, že předmětné nemovitosti jsou součástí zemědělského půdního fondu a že správa tohoto majetku náležela ke dni účinnosti zákona o půdě Pozemkovému fondu ČR; nemohly tedy být předmětné nemovitosti předmětem platného převodu na žalovaného při vypořádání jeho nároku. Podle názoru dovolacího soudu je uzavřená smlouva ze dne 12. října 2006, o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitostí, absolutně neplatná /§ 39 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.)/, a to i z hlediska ustanovení § 524 odst. 1 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ o obligatorní písemné formě smlouvy o postoupení pohledávky nebylo možné překlenout ani za použití výkladových pravidel podle ustanovení § 35 odst. 2 a odst. 3 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./. Smlouva o postoupení pohledávky měla v tomto případě /ke dni uzavření smlouvy ze dne 10. října 2006/ za předmět smlouvy dva druhy nároků podle zákona o půdě, a to nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a další nárok na náhradu za znehodnocení nemovitosti. Oba tyto nároky mají odchylný režim uspokojení, vyplývající ze zákona o půdě, dovozoval odvolací soud; zatím co nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář nelze vypořádat prostřednictvím vydání nemovitosti /§ 20 zákona o půdě/, vypořádání nároku na náhradu za znehodnocení nemovitosti zákonem o půdě /srov. § 14 odst. 3 a § 16 /zakázáno není /přičemž ovšem by se tak mohlo platně stát jen ve prospěch žalovaného a nikoli dalších oprávněných osob, které byly původními restituenty a jejich nároky nebyly uspokojeny. V uvedené písemné smlouvě ze dne 10. října 2006 však nebylo uvedeno, zda postupující Ing. M. Č. převádí na žalovaného Š. K. nárok /či jeho část/ na náhradu