28 Cdo 2536/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2536/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 10. 2006 Spisová značka:28 Cdo 2536/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2536.2006.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 47 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 133/07 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2536/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a/ I. V., b/ J. V., obou zastoupených advokátem, proti žalované Ing. J. H.,  zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C 93/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006, č. j. 22 Co 85/2006-87,  takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 6.075,- Kč, k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí. Odvolací soud je – oproti závěru soudu prvního stupně – toho názoru, že Smlouva o převodu nemovitostí ze dne 31. května 1984 uzavřená v průběhu dědického řízení po zemřelém A. Š. mezi žalovanou jakožto předávající a státem jakožto nabývajícím, je platným právním úkonem, a z tohoto důvodu jsou také následná dohoda o zřízení práva osobního užívání ke sporným pozemkům ze dne 12. března 1990, registrovaná Státním notářstvím pro P. dne 20. března 1990, jakož i kupní smlouva ze dne 26. listopadu 1992, registrovaná Státním notářstvím pro P. dne 2. prosince 1992, platnými právními úkony (k čemuž ve výsledku taktéž došel soud prvního stupně), jež zakládají spoluvlastnické právo žalobců ve formě společného jmění manželů k předmětným nemovitostem (§ 872 odst. 4 obč. zák.). Tento závěr odvolací soud opřel o výklad § 41 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) v rozhodném znění (dále také jen „zákon č. 95/1963 Sb.“), podle kterého nelze (pod sankcí neplatnosti) bez povolení státního notářství projednávající sporné dědictví se zanechaným majetkem nakládat, ledaže by jej státní notářství dodatečně schválilo, zejména pak tím, že by při následném vypořádání dědictví vycházelo ze stavu již touto dispozicí vytvořeného, k čemuž také v daném dědickém řízení došlo. Možnost aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004, na danou situaci shledal odvolací soud nepřípadnou, neboť závěry zde uvedené neodpovídají historickému kontextu a ani tehdejší úpravě a výkladu § 41 zákona č. 95/1963 Sb. Žalovaná namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., spatřuje v tom, zda souhlas státního notářství s určitým právním úkonem, který se týkal majetku spadajícího do dědického řízení, mohl být dodatečně dán tak, že by státní notářství při vypořádání dědictví pouze vzalo do úvahy stav takovýmto úkonem vytvořený. Žalovaná se domnívá, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Poukazuje na jazykový výklad plynoucí z ustanovení § 41 zákona č. 95/1963 Sb., zejména pak užitím slova „svolení“, jež implikuje souhlas s úkonem, který bude teprve učiněn, čímž je vyloučena možnost dodatečného udělení souhlasu. Současně také namítá nesprávný výklad odvolacím soudem použitého komentáře notářského řádu (zpracovaným autorským kolektivem vedený Dr. Mikešem, nakladatelství Orbis, 1969, str. 262-264), neboť akceptací odvolacím soudem zastávaného výkladu by svolení realizované před učiněním právního úkonu nebylo potřeba a vždy by postačovalo k takovému úkonu pouze dodatečně přihlédnout. Současně také poukazuje na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. listopadu 1989, Cpj 38/89, které předpokládá při aplikaci § 41 zákona č. 95/1963 Sb. písemné vyhotovení rozhodnutí, připouštějící použití opravného prostředku, a na možnost analogického výkladu s platným ustanovením § 175r odst. 1 o.s.ř., zejména pak použitím závěrů uvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 30 Cdo 967/2004. Za situace, kdy státní notářství neudělilo formalizované svolení s uzavřením Smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 31. května 1984, stát platně nenabyl vlastnické právo k  nemovitostem a nemohl ani platně zřídit právo osobního užívání k pozemkům. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci se ve vyjádření plně ztotožňují se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Žalovanou předestřený výklad slova „svolení“ použitý v § 41 zákona č. 95/1963 Sb. považují za účelový, když žalovaná, jakožto jediná dědička v předmětném dědickém řízení, realizovala svobodný projev vůle učinit úkon, směřující k převodu vlastnického práva ke sporným nemovitostem na stát. Nelze ani dovodit závěr žalované, že výraz „svolení“ má a priori povahu „předchozího udělení souhlasu s úkonem“ nebo dokonce „udělení souhlasu k úkonu“. Navrhují proto, aby bylo dovolání žalované jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání není důvodné. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Oproti názoru dovolatelky tak v dané věci nemůže býti založena přípustnost dovolání podle      § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť přípustnost dovolání založená tímto ustanovením je postavena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O tento případ nesouhlasného rozhodnutí jde tehdy, jestliže nejenže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, ale zároveň musí být  taktéž práva a povinnosti, takto účastníkům výroky soudů obou stupňů stanovená, odlišná. Třebaže odvolací soud pro svůj závěr vyšel z jiného právního základu než soud prvního stupně, ve svém důsledku – poměřováno mírou přiznaných práv (povinností) jednotlivým účastníkům – rozhodl věcně shodně (rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil), což je důsledkem skutečnosti, že pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je podstatné toliko porovnání obsahu (závazných) výroků obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1999, pod poř. č. 52). Právní posouzení, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, zde přitom pro žalovanou nepředstavuje překvapivé rozhodnutí, neboť otázka platnosti smlouvy o převodu vlastnictví byla předmětem řízení od podání žaloby, již ve svém vyjádření k žalobě platnost smlouvy zpochybnila a závěr o ní se stal jedním z důvodů, byť nikoliv pro výsledek řízení zásadně relevantním, rozhodnutí soudu prvního stupně. Bylo tedy  zřejmé, že se v případě  podání odvolání odvolací soud bude v rovině přezkumu správnosti právního posouzení prvostupňového soudu bude takovou otázkou – jen znovu - zabývat. Z povahy odlišného právního posouzení odvolacího soudu pak plyne, že je sice na rozdíl od prvostupňového jiné, avšak nové a takto pro stranu sporu překvapivé. Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací p