28 Cdo 254/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 254/2025-191 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Jana Rajtera, se sídlem Moravěves 8, Havraň, identifikační číslo osoby: 10445404, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Pod štěpem 707/5, proti žalované obci Sulice, se sídlem v Sulicích, Sulická 155, identifikační číslo osoby: 00240818, zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, o zaplacení částky 670.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 59/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2024, č. j. 21 Co 242/2023-130, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2024, č. j. 21 Co 242/2023-130, se ruší; současně se ve výrocích I. a III. ruší rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. dubna 2023, č. j. 8 C 59/2021-103, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 8 C 59/2021-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 670.538,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 29. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.) a v části, jíž se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 392.231,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 29. 2. 2020 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 45.668,74 Kč (výrok III.). 2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 21 Co 242/2023-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 22.640,- Kč (výrok II.). 3. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalované mělo dostat bezesmluvním užíváním v žalobě specifikovaných pozemků v katastrálním území Sulice (dále „předmětné pozemky“) v období let 2017 až 2019. Soudy nižších stupňů dovodily, že předmětné pozemky, jež v žalovaném období náležely částečně do výlučného vlastnictví žalobce a zčásti do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované, představují veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) - dále „zákon č. 128/2000 Sb.“, neboť v rozhodné době byly v souladu s územním plánem žalované z roku 2014 užívány jako veřejná komunikace nebo veřejná zeleň. Veřejnou komunikaci i zeleň na těchto pozemcích zřídil žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, v rámci výstavby areálu rodinných domů „Vilapark Hlubočinka“ v době, kdy regulační plán žalované z roku 2006 označoval předmětné pozemky taktéž jako veřejné prostranství. Uzavřely proto, že bezplatným užíváním předmětných pozemků vzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Soud prvního stupně žalobnímu žádání nevyhověl toliko co do části uplatněného nároku, u něhož shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Odvolacímu soudu vytýká, že rezignoval na určení charakteru a kategorie pozemní komunikace nacházející se na části předmětných pozemků, jestliže ji označil na základě územně plánovací dokumentace a ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. obecně za komunikaci veřejnou. Dle mínění žalované se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pozemních komunikacích“), přičemž žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně, s takovým účelem užívání daných pozemků souhlasili a nikterak mu nebránili. Má proto za to, že žalobce nemá nárok na peněžitou náhradu za obecné užívání předmětných pozemků dotčených stavbou veřejně přístupné účelové komunikace. Ve vztahu k těm předmětným pozemkům, na nichž byla vysázena zeleň, namítá, že tyto pozemky - oproti jejich vymezení v územně plánovací dokumentaci - fakticky neslouží veřejnému užívání jako veřejná zeleň, a tudíž žalobci nenáleží nárok na náhradu za jejich veřejné užívání. Nadto upozorňuje, že se odvolací soud nezabýval ani tím, zda se případně ty předmětné pozemky, na nichž je situována zeleň, nestaly z vůle žalobce veřejným statkem. Podotýká, že k realizaci pozemní komunikace i zeleně na předmětných pozemcích došlo z vůle žalobce v rámci jeho developerského projektu, pročež obecné užívání, jímž dochází k omezení vlastnického práva žalobce, se zakládá na spravedlivém důvodu. Dále uvádí, že žalovaná nebyla soudy nižších stupňů poučena ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že žalobce předmětné pozemky věnoval do obecného užívání. Poukazuje též na nepřezkoumatelnost rozhodnutí obou soudů nižších instancí a porušení práva žalované na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby vzhledem k dalšímu totožnému sporu vedenému mezi týmiž účastníky (bezdůvodné obohacení žalobce požaduje pouze za jiné časové období) Nejvyšší soud odložil právní moc dovoláním dotčeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu. 5. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil nesouhlasně a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl. III. Přípustnost dovolání 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky, zda v poměrech projednávané věci byly pro důvodnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení řádně posouzeny zákonné znaky, jež definují určitý pozemek jako veřejné prostranství ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 9. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost. 10. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází. 11. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 12. Podle ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. 13. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.). I když existuje právní důvod užívání