28 Cdo 2581/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2581/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2018 Spisová značka:28 Cdo 2581/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2581.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 403/1990Sb. § 17 předpisu č. 52/1966Sb. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2581/2016-147 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň: a) V. P., b) R. Š., a c) V. Š., všech zastoupených JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného – Městské části Praha 10, IČO: 00063941, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 49/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2015, č. j. 54 Co 87/2015-108, ve znění opravného usnesení ze dne 11. dubna 2016, č. j. 54 Co 87/2015-135, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Žalobkyně podaly dovolání proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2014, č. j. 59 C 49/2011-61, tak, že se zamítá žaloba na určení, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky domu na pozemku v katastrálním území V., obec P., část obce V. – žalovaný s podílem o velikosti 1661/10000, žalobkyně a) s podílem 35017/120000, žalobkyně b) s podílem 55051/120000 a žalobkyně c) s podílem 1/12 (výrok I), a jímž bylo současně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší soud (jako soud dovolací; § 10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (bylo-li řízení v projednávané věci zahájeno před 1. lednem 2014). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení), zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř., jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. Z nich však žádné naplněno není, neboť řešení otázky hmotného práva, na němž zde závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je souladné se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a není důvodu, aby tato dovolacím soudem vyřešená otázka byla posouzena jinak. Závěr odvolacího soudu, jenž stal se určující pro jeho rozhodnutí (řešení otázky právních důsledků prodeje bytu v domě ve státním vlastnictví podle zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, ve znění zákona č. 30/1978 Sb., na vlastnické právo k domu jako celku, potažmo na možnost dalších dispozic s domem či jeho ideálním podílem), bezezbytku koresponduje závěrům, jež byly vysloveny nejenom v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 1992, sp. zn. 4 Cz 12/92 (na nějž, spolu s rozhodnutím soudů nižších stupňů odkazoval již odvolací soud), ale např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 659/96, v němž Nejvyšší soud (jako soud dovolací) formuloval a odůvodnil závěr, že „dokud nedošlo v režimu zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb., k prodeji bytu v domě s bytovými jednotkami, byl byt ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. součástí domu (nemovitosti), nebyl samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (s výjimkou nájemních vztahů k bytu právě jako k součásti jiné věci - domu). Uskutečněním prodeje podle ustanovení § 14 zák. o vlastnictví k bytům, tj. prvním převodem ze státního vlastnictví, se stal byt v režimu citovaného zákona samostatnou věcí (spolu s podílem na společných částech domu, případně pozemku, který vždy sdílel právní osud bytu, srov. § 15 odst. 3, § 17 odst. 1, 2 zák. o vlastnictví k bytům), byl považován za způsobilý předmět vlastnického práva, tedy za věc v právním slova smyslu a nacházel-li se ve stavbě spojené se zemí pevným základem, hledělo se na něj jako na nemovitost (§ 119 odst. 2 obč. zák.). Opačným důsledkem uvedeného prodeje, byť jediného bytu v domě (spolu s podílem na společných částech domu, případně pozemku), byl logicky zánik domu jako věci v občanskoprávním slova smyslu (nikoliv v administrativním slova smyslu), i když stavba jako hmotný substrát nadále existuje. Takový dům jako celek, popřípadě jeho libovolné ideální podíly (§ 137 odst. 1 obč. zák.), ztratil v důsledku prodeje bytu (bytů) schopnost být předmětem občanskoprávních úkonů, což znamená, že jsou vyloučeny takové dispozice, jimiž se smluvně převádí, např. formou dohody o vydání domu (jeho ideálního podílu) podle restitučního předpisu“ (posuzováno v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kdy závěry zde uvedené jsou pak plně přenositelné i do poměrů dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd). [Přiměřeně tu lze pak z aktuální judikatury odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, uveřejněný pod č. 22/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud obdobný závěr vyslovil v případě vrácení daru – obytného domu, jenž byl následně, v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, rozdělen na bytové jednotky.] Rozhodnutí odvolacího soudu – respektující shora uvedenou rozhodovací praxi – není pak v rozporu ani s další dovolateli odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, ať jde již o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3145/2007, jímž byla meritorně posuzována otázka rozsahu blokace majetku podle § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (a jímž byl jinak rovněž aprobován odvolacím soudem vyslovený závěr o právních důsledcích prodeje bytové jednotky v domě dle § 14 zákona č. 52/1966 Sb., včetně toho, že uzavřením smluv došlo k reálnímu vymezení bytů a nebylo třeba činit ani prohlášení vlastníka budovy, jak to později vyžadoval zákon č. 72/1994 Sb.), či o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2059/2009, jímž byla taktéž posuzována otázka platnosti smlouvy o prodeji bytu v domě, kterou uzavřela potenciálně povinná osoba s třetí osobou, ve vazbě na později platně uzavřenou dohodu o vydání věci, jíž platnost a účinky však již nebyly relevantně zpochybněny. V situaci, kdy právním důsledkem uzavřené dohody o vydání věci objektivně nemohl být převod spoluvlastnického podílu k věci (jako celku), není rozhodnutí odvolacího soudu ani v kolizi s předestřenou judikaturou Ústavního soudu – nálezem ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, upřednostňujícím – za skutkových okolností odlišných od okolností nyní projednávané věci – zásadu výkladu smlouvy, jenž nezakládá její neplatnost, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, „jsou-li možné oba výklady“; tak tomu v posuzované věci není. Přitom i dále zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 105/98, vztahuje se k řízení, jehož předmětem byla oprávněnými osobami (stěžovateli) vymezená bytová jednotka (jako způsobilý objekt restituce), k čemuž Ústavní soud uzavírá, že „nárok na vydání věci jako takové, se dle restitučních zákonů posuzuje vždy podle skutečného i právního stavu v době jejího odebrání původním vlastníkům a jejího převedení na stát (…), s tím, že vlastní vydání věci je potom modifikováno jejím současným stavem.“ K další argumentaci dovolatelek sluší se uvést, že jimi současně předestřená interpretace dohody o vydání věci ze dne 20. 9. 1991 (stranami v ní projevené vůle), či z ní dovozované právní důsledky pro nabytí spoluvlastnictví ke (zbylým) bytovým jednotkám, nebytovým prostorům a společným částem domu, jež zůstaly ve vlastnictví státu, nekoresponduje jimi v dané věci uplatněnému nároku a zvoleným prostředkům práv