28 Cdo 2613/2015 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2613/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2016 Spisová značka:28 Cdo 2613/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2613.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 6 odst. 3 předpisu č. 212/2009Sb. § 6 odst. 6 předpisu č. 212/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2613/2015 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně B. V., M. N. V., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o vypořádání za nemovitý majetek (podle zákona č. 212/2009 Sb.), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 228/2010, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 24 Co 183/2014 - 125, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 4 C 228/2010-93, poté, co zastavil řízení co do částky 157.768,42 Kč (výrok I), přiznal žalobkyni finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na území P. R. ve výši 1.984.221,58 Kč (výrok II), čímž nahradil předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra – odboru správy majetku ze dne 18. 6. 2010, č. j. MV-3003-11/OSM-2009, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 10. 2010, č. j. MV-64714-4/VS-2010 (výrok III). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). K odvolání České republiky coby účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II pouze tak, že „žalobkyni se přiznává finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na P. R. ve výši 1.842.231,58 Kč“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu); ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), zatímco ve výroku I rozsudek „zůstal nedotčen“ (výrok III); s ohledem na dílčí změnu rozsudku odvolací soud pak rozhodl nejenom o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok IV). Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), neboť její rodiče [osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 212/2009 Sb.] zanechali v rozhodném období nemovitosti na území P. R., jež měli tehdy prokazatelně ve svém vlastnictví. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 21. 6. 2012, č. j. MV-58194-10/OSM-2012, bylo žalobkyni – na podkladě jí podané žádosti ze dne 21. 5. 2012 – přiznáno finanční vypořádání za nemovitý majetek ve výši 157.768,42 Kč. Co do základu pokládal odvolací soud nárok žalobkyně na finanční vypořádání za nesporný, kdy se účastnice nadále rozcházely v náhledu na rozsah a způsob ocenění nemovitostí zanechaných rodiči žalobkyně na P. R. V situaci, kdy v dané věci nebyla dohledána přihláška k soupisu nemovitého majetku (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.), odvolací soud – odkazuje na ust. § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb. – určil rozsah a obecnou cenu zanechaných nemovitostí (nacházejících se v obci S., okres M.) s využitím jiných listinných důkazů, zejm. listiny vystavené dne 14. 6. 1940 Ústavem pro péči o uprchlíky a z výměru Komise pro odškodnění osadníků při Ministerstvu vnitra z r. 1945, majících z pohledu současného právního řádu charakter veřejných listin (§ 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; § 134 o. s. ř.). Podpůrně pak odvolací soud odkázal též na obsah dalších provedených důkazů (hlášení o majetku zemědělců z území připojených k sousedním státům ze dne 30. 10. 1939, potvrzení Ministerstva národní obrany ze dne 21. 11. 1938 o přídělu, žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 20. 3. 1940, protokoly pořízené na četnické stanici V. B. dne 27. 3. 1941 a 30. 3. 1941, jakož i porovnání s jinými soudem rozhodovanými případy), jež zjištění o rozsahu a hodnotě zanechaného majetku ve vlastnictví rodičů žalobkyně podporují. Při určení výše vypořádání odvolací soud vycházel z ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., podle nějž se výše vypořádání určuje z ceny nemovitostí, která je uvedena v přihlášce k náhradě (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.), v níž se uváděla cena obecná (§ 5 odst. 2 písm. e/ vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.). Obecnou cenu pozemků vzal za prokázanou ve výši 162.100,- K (byť, jak uvedeno shora, se přihláška k náhradě nedohledala). Jenom za pozemky tak činí výše vypořádání 1.621.000,- Kč (s použitím zákonem stanoveného indexu 10, jímž se cena násobí; § 7 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb.) a s ohledem na zákonný limit, stanovený § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb., pokládal pak odvolací soud za nadbytečné zabývat se detailně obecnou cenou staveb zanechaných rodiči žalobkyně na území P. R., měl-li jinak za zjištěné, že tato cena s určitostí převyšovala 37.900,- K (tj. 379.000,- Kč). Od částky 2.000.000,- Kč pak odečetl žalobkyni již vyplacenou náhradu 157.768,42 Kč, a finanční vypořádání tak určil v rozdílu ve výši 1.842.231,58 Kč (čímž korigoval závěry soudu prvního stupně, v tomto směru dotčené početní chybou). Přitom odmítl názor státu (povinné), že při určení výše vypořádání je v daném případě namístě vycházet z ceny přídělové, uvedené v listině o přídělu nemovitostí rodičům žalobkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika – Ministerstvo vnitra dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu pro řešení právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených; jako dovolací důvod pak ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně pokládá jednak to, že při zjišťování rozsahu a hodnoty nemovitostí, zanechaných právními předchůdci žalobkyně na území P. R., odvolací soud vycházel z dokumentu Ústavu pro péči o uprchlíky, jenž – dle názoru dovolatelky – není veřejnou listinou „ve smyslu § 4 vládního nařízení 291/1938 Sb.“ (myšleno patrně nařízení č. 292/1938 Sb. z. a n.“). Za nepoužitelný a účelový pak pokládá dovolatelka odvolacím soudem prováděný důkaz protokolem o výpovědi svědků z r. 1941 a současně namítá, že k listině vystavené Obecně prospěšným stavebním a bytovým družstvem pro výstavbu kolonií v P. z 19. 11. 1941 (jež podle názoru dovolatelky zpochybňuje vlastnictví rodičů žalobkyně k některým ze zanechaných nemovitostí) soud nepřihlédl. V otázce ceny nemovitostí dovolatelka argumentuje ve prospěch ceny přídělové, uvedené v rozhodnutí o přídělu nemovitostí (přídělové listině), nedochovala-li se přihláška k náhradě ani jiná listina podle § 6 odst. 6 zákona č. 212/2009 Sb. Odvolacímu soudu také vytýká, že rezignoval na přesné zjištění ceny staveb. Dodává, že smyslem zákona č. 212/2009 Sb. je toliko zmírnění některých majetkových křivd a že stanovení podmínek a rozsahu restituce je vždy věcí státu. Klade též otázku o povaze řízení dle části páté o. s. ř., jež se – dle jejího názoru – blíží spíše nespornému řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou – státem jako účastníkem řízení, za nějž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky určení výše odškodnění (vypořádání) podle § 7 zákona č. 212/2009 Sb., není-li možné výši odškodnění určit na základě přihlášky k náhradě podle vládního nařízení č.