28 Cdo 2627/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2627/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2015 Spisová značka:28 Cdo 2627/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2627.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vojenské újezdy Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb. § 31 odst. 1 předpisu č. 222/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 1. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 31.3.2015III.ÚS 951/15prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto1.10.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2627/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce města Žlutice, IČ 00255181, se sídlem ve Žluticích, Velké náměstí 144, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalovanému: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., IČ 00000205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 5, zastoupenému JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem v Praze 6, Mahulenina 19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 84/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2014, č. j. 12 Co 582/2013-55, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 43 C 84/2013-29, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků v katastrálních územích B. u D. a B. u T. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Mezi účastníky bylo nesporné, že tyto pozemky, k nimž bylo v době rozhodování soudu v katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví České republiky a jež byly svěřeny k hospodaření žalovanému, obdržel žalobce v rámci přídělu. Žalobce v řízení prosazoval, že byly splněny podmínky pro přechod vlastnictví k těmto pozemkům ze státu na obce stanovené § 2a zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), jelikož ke dni 1. 7. 2000 byla vlastníkem daných nemovitostí Česká republika. Dle soudu však § 2a tohoto zákona neupravuje samostatnou skutkovou podstatu pro přechod věcí do majetku obcí, pročež by předmětné pozemky na žalobce mohly přejít jen za předpokladu, že by byly naplněny i podmínky § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Tak tomu ovšem v rozhodované věci nebylo, protože sporné nemovitosti, nacházející se na území vojenského újezdu, byly ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, žalobce k nim tedy vlastnické právo na základě zákona č. 172/1991 Sb. nabýt nemohl. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 12 Co 582/2013-55, rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že žalobce nemůže ve sporu uspět, má-li i po novele provedené zákonem č. 114/2000 Sb., která do zákona č. 172/1991 Sb. zavedla ustanovení § 2a, zůstat zachován původní záměr zákonodárce restituovat obcím jen ty nemovitosti, které byly ke dni 24. 5. 1991 v majetku České republiky. I kdyby však byl správný výklad žalobce, podle nějž se okruhy nemovitostí, na něž dopadají ustanovení § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., liší, přechod pozemků do majetku obce by v daném případě znemožňoval § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 222/1999 Sb.“), který stanoví, že majetek na území vojenského újezdu smí být jen ve vlastnictví státu. Poněvadž byly sporné pozemky ke dni 1. 7. 2000 využívány k obraně státu jako součást újezdu (a tomuto účelu slouží i v současné době), byla žaloba na určení vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem právem zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost vyvozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel nejprve namítá, že zatímco ustanovení § 2 zákona č. 172/1991 Sb. upravuje nabytí vlastnického práva obcemi k tzv. historickému majetku, dle § 2a tohoto zákona do vlastnictví obcí přechází tzv. přídělový majetek, jedná se tudíž o dva samostatné důvody nabytí vlastnického práva. Tento svůj výklad podporuje dovolatel odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž je podmínkou uskutečnění přechodu majetku na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví České republiky k přecházejícím věcem ke dni 1. 7. 2000, nikoli již ke dni 24. 5. 1991, kdy nabylo účinnosti původní znění zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatel dále připomíná, že účinnost zákona č. 114/2000 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 172/1991 Sb., nastala dne 1. 7. 2000, pročež se jedná o pozdější a speciální předpis ve vztahu k zákonu č. 222/1999 Sb., jenž se stal účinným ke dni 1. 12. 1999. Ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. přitom (na rozdíl od § 2c téhož zákona, v němž je výslovně vyloučen přechod vlastnického práva k pozemkům na území vojenských újezdů) neobsahuje žádnou výjimku, jež by překážela tomu, aby podle něj dovolatel nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem. Přijetí tohoto výkladu je podle dovolatele naznačeno již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, v němž se uvádí, že pozemky, které byly v rozhodné době roku 1991 využívány pro vojenské účely, mohly přejít do vlastnictví obce nejdříve ke dni 1. 7. 2000 (na základě zákona č. 114/2000 Sb.), jestliže byly pro jejich přechod splněny ostatní zákonné podmínky. Dovolatel proto navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud má za to, že na podané dovolání je nutno nahlížet jako na přípustné, poněvadž dovolatelem označená otázka, zda přechodu vlastnického práva k pozemkům nacházejícím se na území vojenského újezdu na obce podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. brání ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel však ve svém dovolání žádné procesní vady soudům nižších stupňů nevytýká a ze spisu se rovněž žádná pochybení tohoto druhu nepodávají. Nejvyšší soud tedy přistoupil k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu toliko z hlediska důvodů uplatněných v dovolání. Při posuzování omezení, jež restituci přídělového majetku obcí dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. klade právní režim výlučného státního vlastnictví pozemků na území vojenských újezdů, nelze pominout smysl a účel ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 222/1999 Sb., vyjadřujícího intenzivní veřejný zájem na tom, aby majetek, jenž je soustavně využíván ozbrojenými silami zejména k výcvikovým účelům, a slovy čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je tak nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, nebyl ve vlastnictví jiných subjektů než státu. Ve světle této úvahy se