28 Cdo 2653/2021 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2653/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2021 Spisová značka:28 Cdo 2653/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2653.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zmírnění křivd (restituce) Pozemkový úřad Řízení před soudem Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 9 odst. 4 a 6 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 12. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3486/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2653/2021-59 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Z. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o určení oprávněné osoby a o zaplacení částky 7.182.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 208/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2021, č. j. 29 Co 331/2020-35, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 8. 2020, č. j. 4 C 208/2019-18, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, „že je osobou oprávněnou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku“ (výrok I.) a současně zamítl i žalobní žádání na zaplacení částky 7.182.000,- Kč (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900,- Kč (výrok III.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 29 Co 331/2020-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900,- Kč (výrok II.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že rozhodnutím Pozemkového úřadu Magistrátu hl. města Prahy ze dne 13. 9. 2001, č. j.: PÚ 11033/93 (dále „rozhodnutí pozemkového úřadu“) bylo ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“) rozhodnuto tak, že J. R., r. č. XY, bytem XY, není vlastníkem pozemku dle PK č. XY, role, o výměře 1.897 m2 (dle KN parc. č. XY, a části parc. č. XY a XY), dosud zapsaného pro obec hlavní město Praha a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha – město (dále „nemovitost“), neboť žadatel nesplnil podmínky stanovené zákonem o půdě, když nárok na vydání nemovitosti uplatnil po marném uplynutí prekluzivní lhůty upravené v ustanovení § 13 odst. 4 zákona o půdě. Vzhledem k tomuto závěru se pozemkový úřad dalšími podmínkami stanovenými zákonem o půdě pro vydání nemovitosti pro nadbytečnost nezabýval. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 2. 2003. Včasnou žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve smyslu ustanovení § 244 a následujících občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) se J. R. domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu a určení, že je vlastníkem nemovitosti. Po opakovaném zrušení dvou rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 Městským soudem v Praze (v pořadí druhém rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo konstatováno, že J. R. je oprávněnou osobou a bylo určeno, že je spoluvlastníkem v podílu jedné ideální poloviny pozemku č. XY), kdy v dalším řízení se měl prvostupňový soud zabývat otázkou zastavěnosti nárokovaného pozemku, bylo řízení přerušeno a pokračováno v něm po pravomocném skončení dědického řízení po J. R., zemřelém dne 4. 11. 2009, na straně žalující se Z. S. Ta vzala žalobu dne 29. 5. 2019 zpět a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 6. 2019, č. j. 11 C 32/2003-442, bylo řízení zastaveno (výrok o zastavení řízení nabyl právní moci dne 28. 6. 2019). Tento skutkový základ soud prvního stupně s ohledem na žalobní tvrzení, že žalobkyně je jako dědička (dcera) J. R. oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona o půdě a domáhá se v případě nevydání spoluvlastnického podílu na nemovitosti finanční náhrady dle ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě ve výši 7.182.000,- Kč, posoudil ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 a § 9 odst. 4 a 6 zákona o půdě, jakož i podle ustanovení § 244 odst. 1, § 246 odst. 1, § 248 odst. 1, § 250j odst. 1 a § 250k o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby na určení a na vyplacení finanční náhrady a přijal i konkluzi, že postupem zvoleným žalobkyní by se právní úprava uplatnění a projednání restitučního nároku podle zákona o půdě před pozemkovým úřadem, potažmo před soudem podle části páté občanského soudního řádu, stala obsoletní. Pokud žalobkyně jako účastník řízení před soudem vzala žalobu zpět, nedošlo k nahrazení pro restituenta nepříznivého rozhodnutí pozemkového úřadu, které je pravomocné, a nelze je již žádným zákonným způsobem odstranit, byť jím přijatá konkluze o údajně opožděném uplatnění restitučního nároku J. R. nebyla v průběhu řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 shledána správnou. Odvolací soud dále neaproboval argumentaci žalobkyně, že v případě negativního rozhodnutí pozemkového úřadu, například pro zastavěnost nárokovaného pozemku, by se oprávněná osoba nedomohla finanční náhrady, pokud by se takový nárok neobjevil ve výroku správního rozhodnutí. Uvedl, že výsledek rozhodování podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě nesouvisí s otázkou finanční náhrady, která navíc by v případě žalobkyně ani nemohla být řešena, neboť žalobkyně vzala žalobu v řízení vedeném podle části páté občanského soudního řádu zpět. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání majíc je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení právní otázky (dle jejího mínění) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda řízení podle části páté občanského soudního řádu vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo řízením o určení, že právní předchůdce potažmo žalobkyně je vlastníkem pozemku PK XY v k. ú. XY, nebo jestli toto řízení v komplexnosti mělo nahradit celé rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, a tedy jestli jeho odůvodnění mělo být závazné i pro další řízení ohledně osudu restituce žalobkyně.“ V souvislosti s touto otázkou dovozovala, že pouze v řízení podle části třetí občanského soudního řádu se může domoci sekundární satisfakce za nevydanou nemovitost (pozemek) pro její zastavěnost, kterémužto stavu nijak neodporovala. Vyjádřila přesvědčení, že z rozhodnutí pozemkového úřadu, jakož i z rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v řízení podle části páté občanského soudního řádu vyplynulo, že její právní předchůdce, potažmo i ona, je oprávněnou osobou a že restituční nárok byl uplatněn včas. Dále vysvětlila, že právně účinně nemohla brojit proti negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví, pokud s takovým výrokem souhlasila, ale nesouhlasila s jeho odůvodněním. V řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu je pak soud ve smyslu ustanovení § 250b o. s. ř. vázán rozhodnutím o určení vlastnického práva a z rozhodnutí pozemkového úřadu současně vyplývá, že oprávněná osoba nemá nárok na náhradní pozemek či finanční náhrady. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, jenž je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zaujala dovolatelka takový názor, že soudy v tomto řízení nejsou vázány odůvodněním rozhodnutí pozemkového úřadu a otázku finanční náhrady a určení, že žalobkyně je oprávněnou osobou, si mohou ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. posoudit samy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť v poměrech projednávané věci nebyla v závislosti na právní otázce řešené odvolacím soudem naplněna žádná z eventualit upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. Přisvědčila správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, jak z hlediska znění rozsudečných výroků, tak i odůvodnění obou rozhodnutí. Připomněla, že v důsledku pravomocného rozhodnutí, jež pozemkový úřad vydal v rámci své pravomoci dané mu ustanovením § 9 odst. 4 zákona o půdě, bylo s konečnou