28 Cdo 2660/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2660/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2000 Spisová značka:28 Cdo 2660/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.2660.2000.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 82/01 I.ÚS 168/2000 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2660/2000 U S N E S E N Í Nejvyšší soud ČR rozhodl v právní věci žalobců 1/ P. S., 2/ T. T., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému Městu J., zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp.zn. 10 C 1359/95-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 31.10.1997, čj. 10 C 1359/95-73, zamítl žalobu na uložení povinnosti uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí vycházející ze zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákona č. 87/1991 Sb. ), když dospěl k závěru, že žalobci nejsou ve smyslu § 3 odst. 2 uvedeného zákona oprávněnými osobami, neboť neprokázali, že by uplatili svůj nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. a dále, že tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Zdůraznili, že celá řada osob své restituční nároky podle zák. č. 128/1946 Sb. vůbec uplatnit nemohla a to právě z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ zák. č. 87/1991 Sb., totiž v důsledku politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, s tím, že z dikce § 3 odst. 2 nevyplývá podmínka uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb., aby bylo možno úspěšně se domáhat restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. Dále ve svém odvolání odmítli jako protiústavní výklad soudu ustanovení § 3 odst. 2 proto, že vytváří dvě skupiny osob nacházejících se v nerovném postavení. Těch, které nárok dle zák. č. 128/1946 Sb. uplatnily a jejich nároky nebyly z důvodů uvedených § 2 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. uspokojeny, a těch které nárok dle zákona č. 128/1946 Sb. neuplatnily, a to rovněž z důvodů § 2 odst. 1 uvedeného zákona. Závěrem požadovali, aby pro případ potvrzujícího rozhodnutí odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí k otázce, zda neuplatnění nároků dle zákona č. 128/1946 Sb. brání uplatnění nároků podle zákona č. 87/1991 Sb. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.12.1999, čj. 20 Co 111/98-131, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně po té, co dospěl k závěru, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. neboť ani netvrdili, že by oni resp. jejich právní předchůdci uplatnili svůj nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a podle zák. č. 128/1946 Sb. a že by takto uplatněný nárok nebyl uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ zák.č. 87/1991 Sb. Dále vyslovil názor, že jakkoliv dekret prezidenta republiky č. 5/1946 Sb. stanovil, že jakékoliv majetkové převody a jednání uzavřená po 29.9.1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové a politické persekuce jsou neplatná, k závěru o neplatnosti nelze dospět jinak než prostřednictvím uplatnění nároku u soudu podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto také nebyl-li nárok uplatněn, nelze uvažovat ani o důvodech jeho neuspokojení. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovodili s odkazem na § 239 odst. 2 o.s.ř. a jako dovolací důvody citovali § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Ve vlastním odůvodnění brojili proti výkladu § 3 odst. 2 zák.č. 87/1991 Sb. s tím, že z jeho znění nelze dovodit, že by nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. musel být nutně uplatněn, a to způsobem přesně stanoveným v dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Opětovně vyslovili také názor, že pokud oprávněnými osobami jsou ty, jejichž nárok byl uplatněn, avšak nebylo mu vyhověno z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ tím spíše musí být oprávněnými osobami ty, jejichž nárok ani nebyl ze stejných důvodů uplatněn. Část věty „ a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ zák. č. \" je třeba potom interpretovat tak, že znovu zmiňuje časovou hranici pro restituce, když takto vylučuje ty osoby jejichž nároky dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. či zákona č. 128/1946 Sb. byly zamítnuty do 20. 2.1948. Dále zdůraznili, že právě v dané věci šlo o zjevnou rasovou persekuci spadající pod § 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a proto se nemohou ztotožnit s argumentací odvolacího soudu, podle níž neplatnost převodu nemovitostí nelze posoudit jinak, než prostřednictvím uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu s tím, že je možné i bez toho aniž proběhlo po válce řízení o vzniklém nároku posoudit, zda byl a zda vůbec mohl či nemohl být uspokojen a z jakých důvodů. Pokud totiž nárok po válce některé osoby z důvodu uvedených v § 2 odst. 1 písm. c/ resp. odst. 2 vůbec uplatnit nemohly, nemohly být jejich nároky z téhož důvodu ani uspokojeny. Závěrem poukázali na nálezy Ústavního soudu II ÚS 3/98 a II ÚS 66/98. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání namítal nedostatek jeho přípustnosti, a to proto, že podle jeho názoru nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.K právnímu posouzení žalobců jako oprávněných osob podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. zejména namítl nesplnění předpokladům dle uvedeného ustanovení totiž, že převod či přechod byl dle zvláštního předpisu prohlášen za neplatný a že nárok dle těchto zvláštních předpisů ( dekret prezidenta republiky č. 5/1945 a zákon č. 128/1946) nebyl uspokojen po 25. 2. 1948 s tím, že tvrzení žalobců, že jejich právní předchůdci nemohli nárok uplatnit, nemá právní význam. Žalobci ve svém sdělení k vyjádření žalovaného uvedli, že jde o rozhodnutí zásadního významu,neboť posouzení toho, zda žalobci jsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k řádnému uplatnění nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. resp. zákona č. 128/1946 Sb., je otázka, která nebyla dosud jednoznačně řešena a poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.4.2000, 28 Cdo 655/2000 dle něhož ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. nelze vykládat restriktivně tak, že pro uznání postavení oprávněné osoby je nezbytné uplatnění restitučního nároku podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1946 Sb. resp. zák. č. 128/1946 Sb. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( § 241 odst. 1 o.s.ř. ), projednal věc bez jednání ( § 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a po přezkoumání rozhodnutí ve smyslu § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř. ). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soud ( s výjimkou rozsudku, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, je neplatné, nebo že zde není ), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ). Dovolání je také přípustné proti rozsudku odvolacího soud, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. ). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadnímu významu ( § 239 odst. 1 o.s.ř. ).Nevyhoví-li odvolacího soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu m