28 Cdo 2680/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2680/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 11. 2011 Spisová značka:28 Cdo 2680/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2680.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Dotčené předpisy:předpisu č. 33/1945Sb. § 103 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 12. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 02.10.2012IV.ÚS 479/12prof. JUDr. Pavel Holländer, DrSc. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2680/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. M. S. R.-R., 2. I. S., a 3. a S.R., zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, 298 22 Lysá nad Labem, Sadová 1809, proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 20/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 480/2009 (žalobců Marie Salm-Reifferscheidt-Raitz, Idy Schoellerové a Huga Salm-Reifferscheidta, zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, 289 22 Lysá nad Labem, Sadová 1809, proti žalované České republiky – Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, o neplatnost právního úkonu přihlášení se k německé příslušnosti), takto: I. Dovolání dovolatelů se zamítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 9. 10. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 22. 9. 2011, č. j. 5 C 480/2009-89. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „přihlášení se H. M. S. R.-R., podpisem na dotazníku (Fragebogen) z 29. 9. 1939 je absolutně neplatné“. Žalované České republice – Ministerstvu vnitra bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 18.040,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalované České republiky – Ministerstva vnitra proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze z 30. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 20/2011. Tímto usnesením odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 22. 9. 2010, č. j. 5 C 480/2009-89, zrušen a řízení bylo zastaveno. Bylo také vysloveno, že „po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal (bez nařízení jednání ve věci) rozsudek soudu prvního stupně (včetně řízení, které jeho vydání předcházelo) podle ustanovení § 212 a § 212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalované České republiky – Ministerstva vnitra je důvodné. Odvolací soud konstatoval, že předmětem tohoto soudního řízení byl žalobní návrh žalobců na určení neplatnosti úkonu přihlášení se k německé příslušnosti, učiněného v září 1939; neplatnost tohoto úkonu bylo žalobci spatřována v absenci svobodné a volné vůle u tohoto úkonu, neboť měli za to, že jejich předchůdce H. M. S. R.-R. byl donucen listinu uvedeného přihlášení se podepsat, a to v důsledku prokazatelného nátlaku. Určovací žaloba byla tu žalobci podána v souvislosti s uplatněním restitučních nároků, o nichž probíhá od 20. 12. 1992 řízení u Pozemkových úřadů v Blansku a Hodoníně podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 243/1992 Sb.), dosud neskončené; žalobci mají za to, že požadované určení je předběžnou otázkou pro restituční řízení u pozemkového úřadu a pro posouzení postavení žalobců jako oprávněných osob v uvedeném restitučním řízení. V restitučním řízení dosud nebylo správním orgánem rozhodnuto o státním občanství předchůdce žalobců H. M. S. R.-R. Žalobci v soudním řízení vyjadřovali své přesvědčení o tom, že tento jejich předek své československé státní občanství nikdy neztratil; za rozhodující tu pokládají žalobci absenci svobodné a volné vůle uvedené podpisující se osoby na dotazníku (Fragebogenu) z 29. 9. 1939, které tu nebyl dány, takže přihlášení se k německé příslušnosti ze strany uvedeného předka žalobců je neplatné. Žalobci jsou toho názoru, že rozhodoval-li v této záležitosti Ústavní soud ČR nálezem I. ÚS 98/04, pak zásadním zjištěním, které tomuto nálezu předcházelo, bylo neprovinění se uvedeného předka žalobců vůči Československé republice v době nacistické okupace, nikoli otázka státního občanství. Žalobci jsou si vědomi toho, že jimi požadované určení neplatnosti uvedeného právního úkonu z 29. 9. 1939 není určením vlastnického práva k nemovitostem, které před zkonfiskováním podle dekretu č. 12/1945 Sb. patřily jejich uvedenému předkovi a že jejich vynětí z této konfiskace nebylo do 25. 2. 1948 skončeno. Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 7 odst. 1 a 3, § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu vytýkal soudu prvního stupně, že „chybně posoudil splnění podmínek řízení v tomto řízení, a to především podmínku pravomoci soudu“. Odvolací soud poukazoval v této souvislosti na ustanovení § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., podle něhož bylo možno podat do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise), popřípadě u zastupitelského úřadu ČSR v cizině, žádost o zjištění, že československé státní občanství žadatele je zachováno. O takové žádosti pak rozhodoval krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru; jestliže okresní národní výbor (okresní správní komice) nebo zastupitelský úřad ČSR v cizině vydal osvědčení o podání žádosti, byli žadatelé do vyřízení jejich žádosti považováni za československé státní občany. Odvolací soud dále poukazoval i na to, že podle ustanovení § 10 zákona č. 40/1993 Sb. nabývání a pozbývání občanství České republiky je svěřeno správním orgánům. Podle názoru odvolacího soudu nepostupoval v daném případě soud prvního stupně správně, jestliže o určovací žalobě žalobců rozhodoval věcně, aniž odpovídajícím způsobem posoudil otázku své pravomoci spor projednat a rozhodnout o něm, třebaže touto určovací žalobou bylo navrhována určení neplatnosti právního úkonu (podání žádosti o přihlášení se k německé příslušnosti), jenž byl jen jednou z podmínek pro rozhodnutí ve věci, jež mohly být zkoumány správním orgánem ve správním řízení. Nešlo tu o řízení, pro něž by byla stanovena výjimka podle ustanovení § 7 odst. 3 občanského soudního řádu ve prospěch občanského soudního řízení. Podle názoru odvolacího soudu je třeba „jako nepřípustnou odmítnout snahu žalobců obejít správní řízení v němž je správní orgán oprávněn rozhodnout a posoudit i v žalobě žalobců uváděnou jednu z podmínek významných pro rozhodnutí ve správním řízení ve věci státního občanství“. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu není dána pravomoc soudu k řízení o žalobě, jímž se žalobci domáhají určení neplatnosti právního úkonu jejich předka, jako určení jedné z právních skutečností, rozhodných pro rozhodnutí ve věci jeho státního občanství v období po druhé světové válce. Odvolací soud tedy postupoval, jak uváděl, podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu) a řízení zastavil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a rozhodl i o postoupení věci správnímu orgánu, do jehož pravomoci věc, podle závěru odvolacího soudu, patří. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 11.4. 2011 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 1. 6. 2011 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelé mají za to, že rozhodnutím soudu o jejich žalobě by došlo k vyřízení dvou zásadních otázek, a to „zda má být právní úkon přihlášení se k německé příslušnosti přezkoumán co do svobod projevu vůle původního vlastníka nemovitostí podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. anebo podle zásad soukromoprávních vztahů podle ustanovení § 37 občanského zákoníku“, a dále „zda při nesporné existenci osvědčení o zachování československého státního občanství