28 Cdo 2680/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2680/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2017 Spisová značka:28 Cdo 2680/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2680.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Věcná břemena Vydržení Dotčené předpisy:§ 22 předpisu č. 67/1960Sb. § 22 předpisu č. 79/1957Sb. § 45 odst. 3 předpisu č. 222/1994Sb. § 98 předpisu č. 458/2000Sb. § 11 odst. 1 a 4 předpisu č. 2/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2680/2017-575 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce R. D., S., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E. ON Distribuce, a.s., IČ 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, o zaplacení 189.672 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 238/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2016, č. j. 7 Co 720/2015-494, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2016, č. j. 7 Co 720/2015-494, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 23 C 238/2012-347, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.) a o vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Žalobce svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že se na jeho pozemku nachází plynovodní potrubí ve vlastnictví žalované, která tak onen pozemek bez právního důvodu užívá. Soud zjistil, že stavbu zmíněného vysokotlakého plynovodu, jehož vlastníkem je v současnosti žalovaná, povolil stavební úřad jako plynovou přípojku pro závod společnosti Jihočeské cihelny, a. s., a že příslušné povolení ze dne 4. 3. 1991 bylo rovněž opatřeno doložkou právní moci. Žalobce, s nímž stavební úřad opomněl jednat jako s účastníkem stavebního řízení, požádal 14. 4. 2010 o doručení stavebního povolení, dne 20. 4. 2010 pak tento správní akt napadl odvoláním, na jehož základě bylo dané povolení zrušeno. Okresní soud nicméně poté, co odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 737/2004, jež bylo podle jeho názoru vydáno za obdobných skutkových okolností, konstatoval, že i vadný správní akt (stavební povolení chybně označené doložkou právní moci) je aktem platným, pročež došlo ze zákona ke vzniku věcného břemene sloužícího jako právní důvod situování plynovodu na předmětném pozemku. I kdyby věcné břemeno umístění plynovodního potrubí na pozemku žalobce nebylo účinně konstituováno ex lege, žalovaná by právo tomuto věcnému břemeni korespondující vydržela. Žalobce se tudíž vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po žalované dožadovat nemůže. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. 7 Co 720/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., napadených odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na § 22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 22 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že stavebníkovi (společnosti Jihočeské cihelny, a. s.) vzniklo ze zákona k předmětnému pozemku bezplatné věcné břemeno, jež v současnosti svědčí žalované jako vlastníku zmiňovaného plynovodního potrubí. Naznačený závěr se podle odvolacího soudu uplatní, přestože bylo řízení předcházející vydání stavebního povolení zatíženo vadou, v jejímž důsledku nebylo se žalobcem jednáno jako s účastníkem, neboť je nutno vycházet z presumpce správnosti tohoto správního aktu. Ke vzniku věcného břemene tak podle krajského soudu došlo, byť bylo stavební povolení v roce 2012 zrušeno, aniž kdy nabylo právní moci. Jelikož žalovaná pozemek žalobce neužívá bez právního důvodu, počínal si okresní soud korektně, pakliže žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zamítl. Úvahu soudu prvního stupně týkající se otázky, zda mohla žalovaná vydržet právo odpovídající věcnému břemeni umístění plynovodu na sporném pozemku, označil odvolací soud za zcela nadbytečnou, a blíže se jí proto nezabýval. K dovolání žalobce přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 4. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 2849/2015-461, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jeho závěry považoval za rozporné s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1819/99, v němž bylo dovozeno, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť, respektive věcné břemeno tomuto právu odpovídající vznikaly podle citované úpravy právní mocí stavebního povolení. Absenci uvedeného předpokladu vzniku věcného břemene přitom nelze překlenout poukazem na zásadu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, přestože bylo příslušné správní rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci. K tomu připomněl konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž i přes presumpci správnosti doložky právní moci vyznačené na určitém aktu, zůstává právní skutečností, s níž je spjat vznik, změna či zánik práv a povinností, samotná právní moc rozhodnutí, zatímco doložka právní moci představuje pouhé úřední osvědčení o dané skutečnosti. Nenabylo-li tudíž rozhodnutí stavebního úřadu nikdy právní moci, nedošlo ani ke konstituci věcného břemene ze zákona. Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 7 Co 720/2015-494, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. opětovně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu zabýval se výhradně otázkou možného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem). Poukázal na § 26 odst. 1 elektrisačního zákona, dle něhož věcná břemena podle § 22 téhož zákona postihují i národní majetek, nezapisují se do pozemkových knih a neplatí o nich předpisy o promlčení a vydržení. Citovaný zákon byl ke dni 1. 1. 1995 derogován zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci (dále jen „zákon č. 222/1994 Sb.“), který ovšem obdobné ustanovení neobsahoval. V otázkách, jež nejsou upraveny speciálním předpisem, se pak jejich právní režim řídí obecnou občanskoprávní úpravou, pročež odvolací soud dospěl k závěru, že může dojít k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Shledaje existenci omluvitelného právního omylu na straně právního předchůdce žalované, jenž neměl ponětí o vadách stavebního povolení, uzavřel, že již jemu svědčila oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni. On a následně i nynější žalovaná tak byli v dobré víře, jež mohla být narušena nejdříve 14. 4. 2010, tedy v den, kdy městský úřad Rudolfov obdržel žádost žalobce o doručení stavebního povolení, či ještě později – v okamžiku, kdy byli účastníci stavebního řízení vyrozuměni o odvolání napadajícím stavební povolení. Krajský soud považoval za splněné podmínky ve smyslu § 134 a § 151o odst. 1 obč. zák., pročež uzavřel, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemeni, a žalobci proto náhrada za užívání jeho pozemku nenáleží. Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Předně zpochybňuje dobrou víru žalované a jejího právního předchůdce stran užívání sporného pozemku, a to především s ohledem na absenci patřičného právního titulu, z něhož by svá oprávnění mohli dovozovat. Dále nesouhlasí s posouzením nároku z bezdůvodného obohacení a zdůrazňuje, že mu, jakožto vlastníku pozemku, náleží náhrada za omezení jeho vlastnického práva. Mimo to namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, jakož i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, spatřuje ji v absenci reakce odvolacího soudu na námitky neprokázání vlastnického práva žalované k předmětné plynové přípojce. V doplněních dovolání podanýc