28 Cdo 2694/2021 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2694/2021-1345 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, identifikační číslo osoby: 00236195, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, proti žalovaným 1) RKT – Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, identifikační číslo osoby: 00664073, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Muroněm, advokátem se sídlem v Praze 4, Mikulova 1571/15, 2) V. Š., narozenému XY, bytem XY, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 49/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. 19 Co 312/2020-1261, ve znění opraveného usnesení ze dne 17. srpna 2021, č. j. 19 Co 312/2020-1333, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 9 C 49/2006-1150, zamítl žalobu na určení, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (výrok I.). Dále zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaný 2) domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v katastrálním území XY (výrok II.). Rozhodl, že mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 34.878,25 Kč (výrok IV.) a žalovanému 2) uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek za vzájemnou žalobu ve výši 5.000,- Kč (výrok V.). Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům I., III. a IV. a žalovaného 2) proti výrokům II., III. a V. rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 19 Co 312/2020-1261, ve znění opraveného usnesení ze dne 17. 8. 2021, č. j. 19 Co 312/2020-1333, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 89.583,- Kč a žalovaný 2) je povinen nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení o vzájemné žalobě ve výši 8.228,- Kč (výrok I.), a ve výrocích I., II., IV. a V. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému 1) k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4.114,- Kč (výrok III.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že na základě dohody uzavřené dne 8. 2. 1999 mezi žalovaným 1) jako povinnou osobou a žalovaným 2) jako osobou oprávněnou byl ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“), oprávněné osobě vydán pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, z něhož byly později geometrickými plány vytvořeny mimo jiné pozemky parc. č. XY a parc. č. XY (dále „předmětné pozemky“). Jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný 2). Na části předmětných pozemků se nachází stavba kotelny, jež je ve vlastnictví žalobce. Kotelna byla vybudována v souvislosti se stavbou sídliště v 70. letech 20. století. Soudy nižších stupňů shledaly, že dohoda o vydání předmětných pozemků ze dne 8. 2. 1999 byla uzavřena platně. S odkazem judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu totiž dovodily, že shora zmíněnou dohodu uzavřela dobrovolně osoba povinná s osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., pročež pominutí překážky zastavěnosti pozemku zakotvené v ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. nečiní tuto dohodu neplatnou. Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V.) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě v existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Má za to, že na neplatnost dohody o vydání věci lze usuzovat z důvodu omezení povinné osoby v hospodaření s národním majetkem při správě tohoto majetku, přičemž poukázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003 (označený rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz). Domnívá se, že žalovaný 1) nebyl oprávněn žalovanému 2) předmětné pozemky vydat, jelikož žalovaný 1) byl při nakládání s nárokovanými pozemky omezen tím, že se na daných pozemcích nacházela stavba kotelny ve vlastnictví žalobce. Dále podotýká, že dohoda o vydání předmětných pozemků byla uzavřena v rozporu se zásadou nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet a zásadou dobrých mravů, čímž byla dovolateli způsobena majetková křivda. Vyjadřuje též přesvědčení, že rozhodnutí soudů nižších stupňů porušila princip předvídatelnosti soudního rozhodování a analogie práva, neboť již dříve nebyly žalovanému 2) vydány sousední pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, jež tvoří součást areálu žalovaného 1), z důvodu jejich zastavěnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu (vyjma části výroku II., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a V.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání obsáhle argumentuje proti důvodnosti určovací žaloby směřující proti jeho osobě. Připomíná, že z hlediska určení povinné osoby bylo významné, že v době uzavření dohody o vydání věci dne 8. 2. 1999 byl povinnou osobou ve vztahu k pozemku parc. č. XY jako celku prokazatelně žalovaný 1), pročež dovolatelem citované konkluze rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, do poměrů projednávané věci pro odlišnost odkazované věci nedopadají. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 3. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce není pro žádnou z jím vymezených právních otázek přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že v rámci zásady, podle níž stavba není součástí pozemku (§ 119 odst. 2, § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“ – k jeho aplikovatelnosti na projednávanou věc srovnej § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), je účelem ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), zabránit oddělenému vlastnictví pozemků a staveb na nich zřízených. Za stavbu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba považovat takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Stavbou uvažovanou z hlediska citovaného ustanovení je především nemovitost, tj. stavba spojená se zemí pevným základem, neboť právě u takové stavby lze – až na výjimky – předpokládat její trvalý charakter. Ustanovení § 8 odst. 3 restitučního zákona dopadá na případy, kdy na pozemku b