28 Cdo 2703/2018 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2703/2018-82 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Lomnice nad Popelkou, se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Jeronýmova 142, IČ 150 45 498, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti Lesů České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 6/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2018, č. j. 3 Co 94/2017-61, t a k t o : I.  Dovolání se zamítá. I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 3 Co 94/2017-61, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2017, č. j. 16 C 6/2017-48 [jehož výrokem I. byla zamítnuta žaloba podaná žalobkyní podle části páté občanského soudního řádu ve spojení s § 9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), kterou se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. v kat. území L. n. P. (a nahrazení tak rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj ze dne 30. 12. 2016, č. j. 376147/2014/541340/R2404/RR22875, jímž jí pozemky nebyly vydány s odůvodněním, že ke dni doručení výzvy k jejich vydání tomuto správnímu orgánu, tj. ke dni 21. 8. 2013, byly ve vlastnictví jiného subjektu než uvedeného v § 4 zákona č. 428/2012 Sb.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit účastníku řízení částku 300,- Kč (výrok II.)] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně podala výzvu k vydání (mimo jiné) předmětných pozemků u Státního pozemkového úřadu dne 21. 8. 2013, že k tomuto dni byly předmětné pozemky ve vlastnictví města L. n. P., že na základě směnné smlouvy ze dne 12. 2. 2014 tyto pozemky nabyla od města Lomnice nad Popelkou Česká republika s právem hospodaření Lesů České republiky, s. p., a to s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 12. 2. 2014, a že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 18. 10. 2016 byly schváleny pozemkové úpravy, v jejichž důsledku došlo ke komplexním pozemkovým úpravám těchto pozemků, které téměř odpovídají původním pozemkům vlastněným právní předchůdkyní žalobkyně (odňatým jí podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě). Odvolací soud při právním posouzení věci poukázal na to, že zákon č. 428/2012 Sb. konstituoval od jeho účinnosti dne 1. 1. 2013 právo oprávněné osoby na vydání věcí, že pro uplatnění tohoto práva bylo třeba písemně vyzvat povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti, jinak nárok zanikl (§ 9 odst. 1), že tento zákon výslovně neurčil, k jakému datu (okamžiku) má být posuzována povinná osoba (a to na rozdíl od zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který v § 5 odst. 2 stanoví, že povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží), že povinnou osobou podle § 4 zákona je pouze stát (Česká republika), resp. subjekt, který je oprávněn hospodařit s věcmi ve vlastnictví státu, nikoliv však obce (města), a že křivdy týkající se původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, které vlastní nestátní subjekty, nejsou zmírňovány vydáním věcí, ale paušální finanční náhradou podle § 15 zákona. Dovodil, že podala-li žalobkyně výzvu k vydání předmětných pozemků Státnímu pozemkovému úřadu dne 21. 8. 2013, pak k tomuto datu stát tyto pozemky nevlastnil, takže neexistovala povinná osoba ve smyslu § 4 zákona č. 428/2012 Sb., přičemž stát se vlastníkem pozemků stal až na základě směnné smlouvy ze dne 12. 2. 2014 uzavřené s městem L. n. P., tedy po uplynutí 12 měsíční lhůty běžící do 2. 1. 2014, v níž bylo možné povinnou osobu dle § 4 zákona vyzvat k vydání věci. Pokud by se ovšem stát stal vlastníkem předmětných pozemků ve stanovené 12 měsíční lhůtě (tj. od 1. 1. 2013 do 2. 1. 2014), mohla žalobkyně jako oprávněná osoba po jejich nabytí státem vyzvat povinnou osobu definovanou v § 4 zákona č. 428/2012 Sb. k vydání předmětných pozemků; taková výzva ovšem nebyla a ani nemohla být učiněna, neboť stát se stal jejich vlastníkem až po uplynutí této prekluzivní lhůty. Odvolací soud se tudíž neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že rozhodným datem pro určení povinné osoby podle § 4 zákona č. 428/2012 Sb., resp. majetku, který je určen k vydání v naturální podobě, je datum účinnosti tohoto zákona. Poukázal na to, že zákonodárce výslovně žádné takové datum nestanovil, a proto je třeba mít za to, že postačilo, aby se stát ve 12 měsíční lhůtě, v níž mohla být podána výzva k vydání věci, stal vlastníkem pozemku z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, který byl předmětem křivdy v rozhodném období; takový výklad odpovídá i § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. K námitce žalobkyně, že „se mělo vycházet ze stavu vlastnického práva k předmětným pozemkům ke dni rozhodnutí správního orgánu“, odvolací soud uvedl, že by to bylo proti smyslu a účelu tohoto zákona, který stanovil prekluzivní lhůtu k vydání nemovité věci. Rozsudek soudu prvního stupně proto jako věcně správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky, „zda nárok oprávněné osoby k vydání zemědělské nemovitosti z majetku státu podle ZMV má být uspokojen i v případě, pokud stát v době podání výzvy nebyl vlastníkem zemědělské nemovitosti, avšak nabyl ji (opětovně) do vlastnictví v průběhu restitučního řízení, a tedy byl jejím vlastníkem v době, kdy o vydání rozhodoval správní orgán podle ust. 9 odst. 6 ZMV“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně posoudily okolnost, že předmětné pozemky ke dni podání výzvy nebyly zapsány jako majetek státu. Namítá, že na restituční řízení je nutno pohlížet jako na celek, že rozhodnou skutečností není toliko podání výzvy, nýbrž i ukončení správního řízení podle § 9 zákona č. 428/2012 Sb., a že ke dni rozhodnutí správního řízení podle § 9 odst. 6 tohoto zákona byly (a i nadále jsou) předmětné pozemky majetkem státu. Okolnost, že k (opětovnému) nabytí pozemků do majetku státu došlo na základě směnné smlouvy z roku 2014, je podle jejího názoru bez významu, neboť pro správní orgán byl podle správního řádu rozhodující stav ke dni vydání rozhodnutí, a podle zákona č. 428/2012 Sb. se vydává majetek státu s ohledem na majetkovou křivdu, přičemž právní způsob znovunabytí majetku státem z hlediska tohoto zákona nepředstavuje překážku vydání; „rozhodující je stav v době rozhodnutí i pro odvolací soud (resp. soud I. stupně)“. Opačný výklad je v rozporu se zásadou favore restitutionis formulovanou Ústavním soudem v nálezu č. 177/2013 Sb. Podle názoru dovolatelky měla být právní otázka odvolacím soudem vyřešena tak, že nárok na vydání zemědělské nemovitosti má být uspokojen i tehdy, pokud taková nemovitost byla (opětovně) ve vlastnictví státu alespoň v době rozhodování správního orgánu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2018 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolac