28 Cdo 2760/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2760/2024-1193 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalované PHL – Hotels s.r.o., IČ 281 62 714, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené Mgr. Annou Podanou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení 3.780.924 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 363/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2024, č. j. 22 Co 32/2024-1112, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 23 C 363/2014-1008, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.780.924 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 1.489.131 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, V a VI) i soudním poplatku (výrok IV). Žalobkyně, vlastnice specifikovaných pozemků v katastrálním území a obci Špindlerův Mlýn, se řečené částky domáhá jako bezdůvodného obohacení za jejich bezesmluvní užívání skrze stavbu, respektive celý areál, hotelu Horal náležící žalované, v období od 25. 10. 2012 do 16. 10. 2014. Obvodní soud připomenul, že o totožných nárocích žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za užívání týchž pozemků žalovanou v odlišných obdobích bylo již Obvodním soudem pro Prahu 4 pravomocně rozhodnuto v jiných řízeních, pročež pokládal za případné a souladné s principem legitimního očekávání ve smyslu § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), rozhodnout i nynější při obdobně. Ze zmíněných řízení vyšel i při závěru o aktivní a pasivní věcné legitimaci účastníků. Právo žalobkyně neshledal promlčeným či uplatněným v rozporu s dobrými mravy a kvalifikoval je ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále případně jen „obč. zák.“), respektive § 2991 o. z., jako bezdůvodné obohacení získané žalovanou užíváním pozemků v rozhodném období bez právního či jiného spravedlivého důvodu. Vzhledem ke skutkovým zjištěním podloženým v řízení provedeným revizním posudkem znalce Miroslava Roubce stanovil výši bezdůvodného obohacení jako odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému sníženému o 20 % z důvodu zastavěnosti pozemků stavbou jiného vlastníka. K námitce žalované zdůraznil, že v aktuálním případě zohledňoval konkrétní specifika daného místa i času užívání, a proto nelze bez dalšího přijmout závěry učiněné stran výše bezdůvodného obohacení soudy v jiných řízeních týchž účastníků týkajících se hotelů žalované v odlišných lokalitách a ponížit obvyklé nájemné o 50 %. Za souladnou s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu naopak pokládal reflexi individuálních okolností projednávané pře, jíž odpovídalo i znalecké zkoumání. Pro řečené rozhodl obvodní soud tak, jak bylo popsáno shora. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 22 Co 32/2024-1112, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I, III, V a VI potvrdil (výrok I), ve výroku IV je změnil co do výše soudního poplatku, jinak je potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Městský soud se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, přitakal i jeho právnímu posouzení a v podrobnostech na odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku odkázal. Kvitoval názor obvodního soudu vycházející z již dříve pravomocně skončených řízení týchž účastníků stran užívání totožných pozemků toliko v jiných obdobích, jež bezprostředně předchází, či navazují na aktuálně žalovaný časový úsek, a to i ohledně rozsahu užívání, k čemuž připomněl, že bylo prokázáno, že se v případě dotčených pozemků jedná o funkční celek. Ztotožnil se i s výší bezdůvodného obohacení tak, jak byla stanovena obvodním soudem, a jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil. 3. Proti rozsudku městského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatelka je toho mínění, že městský soud nesprávně vyložil § 13 o. z. a rozhodl v rozporu s jejím legitimním očekáváním. V této souvislosti odkazuje na konkrétní soudní rozhodnutí řešící obdobné spory a prosazuje snížení obvyklého nájemného zjištěného v nynější věci jako podklad pro stanovení výše bezdůvodného obohacení o 50 % z důvodu zastavěnosti předmětných pozemků. Odklon od ustálené judikatury (jmenovitě rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, sp. zn. 28 Cdo 3539/2023 a sp. zn. 27 Cdo 150/2020, jakož i usnesení téhož soudu sp. zn. 27 Cdo 1516/2019) spatřuje dále v provádění znaleckého posudku v aktuálním řízení. Nesouhlasí s postupem nalézacích soudů, vycházely-li toliko ze znaleckého posudku znalce Roubce, byť v řízení byly fakticky předloženy dva revizní znalecké posudky (vedle zmíněného ještě znalecký posudek ústavu Odhadci a znalci CZ, s.r.o.). V neodstranění rozporu řečených posudků a nevypořádání se s naznačenou situací vidí vadu řízení, která způsobila vydání nepřezkoumatelného rozsudku odvolacího soudu, namítá též neprovedení jí předloženého znaleckého posudku. S ohledem na uvedené žádá zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozhodnutí obvodního soudu, vyjma jeho výroku II, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. K dovolání se nesouhlasně vyjádřila žalobkyně, navrhujíc jeho odmítnutí pro nepřípustnost. 5. Na vyjádření žalobkyně reagovala žalovaná replikou. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání žalované přípustné není. 10. Dovolatelka se ve svém mimořádném opravném prostředku omezuje na nesouhlas s kvantifikací jejího profitu jakožto obohacené, přičemž rozpor s ustálenou judikaturou shledává v řešení dvou souvisejících otázek týkajících se právě výše bezdůvodného obohacení. 11. K namítanému porušení legitimního očekávání (§ 13 o. z.) žalované tím, že zjištěná hladina obvyklého nájemného byla snížena v aktuální kauze o 20 % z důvodu zastavěnosti dotčených pozemků, nikoliv o 50 % jako v dovolatelkou zmiňovaných řízeních, lze uvést následující. Nejvyšší soud se ve své konstantní judikatuře přiklání k závěru, že vyjádřením majetkového prospěchu vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu je peněžitá částka vynakládaná obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či rozsudek téhož soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Při stanovení výše bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků pak není možné odhlédnout od faktu, že jsou dotčené pozemky zastavěny stavbou jiného vlastníka. V opačném případě by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či na něj navazující rozsudek téhož soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014). Porovnávat je pak zapotřebí užívání věci obdobné, tedy jde-li o pozemek zastavěný, je namístě zkoumat nájemné za užívání pozemků rovněž zastavěných stavbou subjektu odlišného od majitele pozemku. Není-li reálně možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek charakterem obdobných pozemků, je úkolem znalce, aby se s nastalou situací po odborné stránce vypořádal, respektive na soudu, aby řečené faktory reflektoval ve svých úvahách (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, jakož i v něm citovaná usnesení téhož soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). 12. Výsledné ocenění v