28 Cdo 2765/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2765/2024-214 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Muramax RP Holding s.r.o., identifikační číslo osoby 063 90 382, se sídlem v Kolíně, Na Pobřeží 84, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované EKO Logistics s.r.o., identifikační číslo osoby 267 10 170, se sídlem v Týnci nad Labem, Tyršova 68, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, o zaplacení 1 004 638,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 85/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 27 Co 26/2024-175, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 294,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Vítové, advokátky se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66. O d ů v o d n ě n í : (§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu) 1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 27 Co 26/2024-175, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 9. 10. 2023, č. j. 9 C 85/2020-141, jímž se žalované ukládá zaplatit žalobkyni částku 1 004 638,80 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit určené náklady řízení (výrok I); dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 2. Dovoláním napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v odklonu napadeného rozsudku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v jí současně vytčených otázkách hmotného a procesního práva, důvodnost v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. K dovolání podala žalobkyně nesouhlasné vyjádření. 4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na aprobaci soudem prvního stupně učiněného závěru, že žalobkyně (zhotovitel) má vůči žalované (objednatel) neuhrazenou pohledávku na zaplacení ceny díla (dle účastnicemi dne 3. 9. 2017 uzavřené smlouvy o dílo) v uplatněné výši, zatímco žalovanou tvrzená (k započtení uplatněná) pohledávka (z náhrady škody) je nejistá a jako taková nezpůsobilá k započtení (§ 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“); k tomu odvolací soud (subsidiárně) sám doplňuje (nejenom s ohledem na výsledky jiného souběžně vedeného řízení v poměru mezi týmiž účastníky), že tato (aktivní) pohledávka k náhradě škody neexistuje, že nemá oporu v platném právu. 7. Kritizuje-li dovolatelka posouzení odvolacího soudu i co do výkladu a aplikace § 1987 odst. 2 o. z. (o nezapočitatelnosti jí uplatněné pohledávky), lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, reprezentovanou zejména rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, jenž byl uveřejněn pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a k jehož závěrům se Nejvyšší soud hlásí i ve svých dalších rozhodnutích – srov. např. i usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 900/2020, usnesení ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3908/2020, rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, rozsudek ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 384/2021, či rozsudek ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020). Podle judikaturou podaného výkladu pohledávkou „nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu interpretovaného ustanovení je (zásadně) pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu anebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky, tj. místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Aktivně započítávaná pohledávka tedy nebude jistá a určitá ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje § 1987 odst. 2 o. z., jsou přitom rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné (zpravidla k okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli); pozdější „vyjasnění“ aktivní pohledávky, která byla v okamžiku jejího započtení nejistou či neurčitou, na neplatnost jejího započtení pro nejistý či sporný charakter vliv (zpětně) nemá. 8. Právě uvedenou charakteristiku splňuje i žalovanou k započtení uplatňovaná pohledávka (na náhradu škody), jež – oproti žalobou uplatněné pohledávce – je již co do svého základu objektivně sporná, její vznik s použitím relevantní argumentace (co do naplnění předpokladů pro vznik povinnosti k náhradě škody) žalobkyně popírá a jejíž prokázání by bezesporu vyžadovalo rozsáhlé a složité dokazování. Závěr odvolacího soudu (před ním i soudu prvního stupně) o nezpůsobilosti pohledávky žalované k započtení (na němž napadené rozhodnutí primárně spočívá) je tedy s rozhodovací praxí dovolacího soudu souladný. 9. Dodává-li pak odvolací soud, že žalovanou konstruovaná (aktivní) pohledávka zde ani není (že tvrzení žalované nevedou k závěru o naplnění předpokladů pro vznik povinnosti žalobkyně k náhradě škody žalované), jde o závěr již spíše jen podpůrný, kdy na vyřešení k němu se vztahujících otázek (ať již jde o výklad a aplikaci § 2910 o. z., spolu s § 154 odst. 1 o. s. ř. akcentujícím stav v době vyhlášení rozhodnutí, nebo odkazovaná ustanovení daňového řádu anebo evropskou legislativu) pak napadené rozhodnutí ani nezávisí (a rozhodnutí odvolacího soudu tak není v kontradikci ani s žalovanou v této souvislosti odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, z nichž některá mají k řešené problematice vztah jen velmi vzdálený a odvolacím soudem současně učiněný závěr v jejich světle nikterak zpochybněn není). Nadto pak nelze přehlédnout, že odvolacím soudem uváděná konkluze koresponduje i výsledkům již dříve skončeného řízení v jiném účastnicemi vedeném sporu (věc vedená u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 42/2020), kdy v něm vydané pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu [rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 25 Co 62/2023-459, jímž byl aprobován soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalobkyně (tehdy v procesním postavení žalované) není povinna nahradit tvrzenou škodu žalované (tehdy žalobkyni), vesměs konstruovanou z týchž skutkových okolností] aktuálně obstálo i v dovolacím přezkumu (rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 25 Cdo 3084/2023-505, Nejvyšší soud dovolání – dílem založené na obdobné právní argumentaci jako v této věci – zamítl). 10. Přestože pak ani vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost rozhodnutí přihlíží dovolací soud (jen) v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), nesdílí dovolací soud (již z důvodů výše uvedených) výhrady žalované, že řízení mělo být přerušeno do skončení dovolacího řízení vedeného zdejším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 3084/2023, ani námitky vytýkající rozhodnutí odvolacího soudu nedostatečné odůvodnění, resp. jeho nepřezkoumatelnost. 11. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015, ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2719/2017,