28 Cdo 2788/2005 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2788/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2006 Spisová značka:28 Cdo 2788/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.2788.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3a předpisu č. 87/1991Sb. § 6 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2788/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele B. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 62 Co 275/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 344/95 (žalobce B. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. B. p. v P. 6, a 2. M. č. P. 6, zastoupeným advokátem, o vydání věcí), takto: I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 13. 10. 2004, sp. zn. 62 Co 344/95, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30. 3. 2004, č.j. 9 C 344/95-116. II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, u soudu podanou dne 31. 10. 1995, se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 394 s pozemkem parc. č. 894 v katastrálním území P.-B. Podle názoru žalobce přešly tyto nemovitosti z původních spoluvlastnic K. L. a M. L. na stát jednak na základě odmítnutí dědictví, učiněného v tísni (ohledně podílu K. L.) ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. h/ zákona č. 87/1991 Sb. a jednak převzetím majetku M. L. státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobce poukazoval co do svého právního nástupnictví po uvedených spoluvlastnicích na jejich vlastnoručně psané závěti z 15. 6. 1959. Žalobce vyzval písemně žalované k vydání uvedených nemovitostí, ale bezvýsledně. Žalovaná M. č. P. 6 navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žádnou výzvu k vydání nemovitostí, uváděných žalobcem, od něho neobdržela. Žalovaný B. p. v P. 6 navrhl rovněž zamítnutí žaloby žalobce s tím, že má za to, že v daném sporu není povinnou osobou podle ustanovení § 4 zákona č. 87/1991 Sb., protože ke dni novelizovaného znění zákona č. 87/1991 Sb. žalobcem uváděné nemovitosti nedržel, protože přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví H. m. P., které je svěřilo M. č. P. 6; žalovaný bytový podnik s těmito nemovitostmi nedisponuje a nemůže je tedy vydat. Žalovaní také dosud neobdrželi od žalobce potřebné doklady, které jsou nutné k posouzení důvodnosti nároku žalobce. Závěti K. L. a M. L., na které žalobce nyní poukazuje, nebyly předloženy v řízení o dědictví po těchto zůstavitelkách, jak to má na zřeteli ustanovení § 3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 30. 3. 2004, čj. 9 C 344/95-116, byla zamítnuta žaloba žalobce s žalobním návrhem (v průběhu řízení upraveným) na vydání domu čp. 394 a stavební parcely č. 894 (o výměře 287 m2) v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 877 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 8.575 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 na náhradu nákladů placených v tomto řízení částku 7.520 Kč. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení o žalobě žalobce bylo zjištěno, že vlastnice jedné ideální poloviny nemovitostí, uváděných žalobcem, K. L. zemřela 4. 6. 196l. Sestra této zůstavitelky M. L. odmítla dědictví po zůstavitelce K. L.; M. L. pak rovněž zemřela dne 23. 11. 1962. V řízení po obou těchto zůstavitelkách bylo konstatováno, že zemřely bez zanechání závětí a došlo k prohlášení odúmrtí dědictví ve prospěch státu podle tehdy platného ustanovení § 513 zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku). Soud prvního stupně v této souvislosti poukazoval na ustanovení § 558 zákona č. 141/1950 Sb., podle něhož se nárok na vydání dědictví promlčoval uplynutím 3 roků od zůstavitelovy smrti. Žalobce sice namítal, že od roku 1951 žil v emigraci v K. a své dědické právo uplatnit nemohl, takže měl za to, že nemovitosti uvedené v jeho žalobě přešly na stát bez právního důvodu (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), ale podle názoru soudu prvního stupně nemůže toto ustanovení na daný případ dopadat, neboť stát tu převzal nemovitosti na základě existujícího právního důvodu. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce proti žalované M. č. P. 6 jako nedůvodný. Soud prvního stupně vyslovoval i názor, že „pokud žalobce tvrdil, že je závětním dědicem K. L. nemohl se současně s úspěchem dovolávat restitučního důvodu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., neboť v době odmítnutí dědictví M. L., již existovala závěť, sepsaná K. L., na kterou i žalobce poukazuje“. Proti žalovanému B. p. v P. 6, s. p., soud prvního stupně žalobu zamítl, protože měl za to, že v tomto sporu není uvedený státní podnik pasívně legitimován, neboť jde o majetek, který přešel na Obec H. m. P.-M. č. P. 6 podle zákona č. 172/1991 Sb. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 30. 3. 2004 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 13. 10. 2004, sp. zn. 62 Co 275/2004, Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení byl tento výrok změněn jen tak, že tyto náklady činí 7.225,- Kč; jinak byl výrok o těchto nákladech řízení rovněž potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.550,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně úplně skutkový stav a dospěl ke správnému právnímu závěru při posouzení projednávané právní věci. Odvolací soud měl za to, že v řízení bylo prokázáno, že nemovitosti, jejichž vydání se žalobce domáhal, přešly na stát jako odúmrť na základě rozhodnutí bývalého státního notářství podle tehdy platných právních předpisů. Žalobce nepředložil v řízení o dědictví závěti, které v jeho prospěch učinily K. L. a M. L. Odvolací soud byl toho názoru, že „ani tehdejší politická situace, ani zdržování se žalobce v emigraci nebránily v tom, aby uvedené závěti přihlásil do dědictví, což však neučinil“. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobcův nárok na vydání dědictví zanikl ve smyslu ustanovení § 558 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. uplynutím tří roků od smrti uvedených zůstavitelek. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a při rozhodování o nákladech řízení postupoval s poukazem na ustanovení § 220 odst. 1 a § 224 odst. 1 i § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 26. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště 20. 3. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu). Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že toto rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel byl toho názoru, že otázkou zásadního významu je tu skutečnost, zda neuplatnění dědického práva, k němuž došlo z důvodu obavy žalobce před perzekucí a majetkovým postihem, je restitučním důvodem podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, když ze strany státu došlo tehdy k postupu porušujícímu právo na majetek, právo dědictví přijmout nebo odmítnout, což vedlo k tomu, že stát převzal nemovitosti, jež by za normálních okolností zdědil žalobce. Dovolatel poukazoval v této souvislosti na to, že sám uprchl do ciziny, když byl před tím poslán do tábora nucených prací výměry Krajského národního výboru v Liberci z 22