28 Cdo 2793/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 2793/2024-437 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, proti žalovaným 1. K. S., a 2. K. Š., zastoupeným JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o 9.395.050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 471/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2024, č. j. 21 Co 54/2024-384, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.414,30 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Hartmanna do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 21. 8. 2023, č. j. 17 C 471/2022-326, zamítl žalobu, kterou žalobkyně po každém ze žalovaných žádala zaplacení částky 4.697.525 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Soud zjistil, že nynější žalovaní se v řízení vedeném u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 81/2015 domáhali mimo jiné nahrazení souhlasu současné žalobkyně s převodem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY coby náhradního pozemku dle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 6. 2018, jejž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, bylo žalobě na nahrazení projevu vůle České republiky ohledně zmíněného pozemku vyhověno. Žalovaní nato kupní smlouvou ze dne 16. 4. 2019 tento pozemek převedli na jiný subjekt, jenž s ním dále právně disponoval. Rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze byla nicméně v části týkající se pozemku parc. č. XY posléze zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2924/2019-812, a věc byla v příslušném rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. Okresní soud v Nymburce následně rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 7 C 81/2015-892, žalobu na nahrazení projevu vůle tehdejší žalované zamítl, a to z důvodu, že Česká republika již není vlastníkem, a tudíž pozbyla pasivní věcnou legitimaci. Na základě doplněného dokazování nicméně konstatoval, že pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, který z něj byl v mezidobí oddělen, byly způsobilé vydání. Odvolání tehdejší žalované proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce odmítl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 1. 2021, č. j. 23 Co 250/2020-936, s odůvodněním, že tehdejší žalovaná není k podání opravného prostředku oprávněna. 2. Domáhala-li se nyní žalobkyně náhrady za bezdůvodné obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), které mělo žalovaným vzniknout ve výši obvyklé hodnoty pozemku nabytého na základě pravomocného rozhodnutí, jež bylo zrušeno dovolacím soudem, konstatoval obvodní soud, že otázka důvodnosti žalovanými uplatněného nároku na vydání sporného pozemku byla závazně vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. j. 7 C 81/2015-892. Již z tohoto důvodu pokládal nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za neopodstatněný, jelikož žalovaní zcizili pozemek, který jim po právu náležel. Navíc však obvodní soud otázku převoditelnosti pozemků parc. č. XY i parc. č. XY zhodnotil též věcně a dospěl k závěru, že překážky jejich vydání žalovaným vskutku nebyly dány. Žalobu na náhradu za bezdůvodné obohacení domněle získané žalovanými tedy obvodní soud zamítl také proto, že žalobkyní splněná povinnost k převodu náhradních pozemků podle hmotného práva existovala. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 21 Co 54/2024-384, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil, pokud jde o výši nákladů řízení, jinak jej také v tomto výroku potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že je třeba respektovat závaznost pravomocného rozhodnutí, jímž byla po kasačním zásahu Nejvyššího soudu zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. XY, ovšem s vyslovením právního názoru o způsobilosti tohoto pozemku k vydání. Ač je obecně závazný toliko výrok rozsudku, u zamítavého rozhodnutí je zapotřebí výrok posuzovat v souvislosti s jeho odůvodněním, s nímž tvoří integrální jednotu. Ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18 je pak nutné dovodit, že rozsudek, který zamítá žalobu na základě úvahy, dle níž procesní nárok podle hmotného práva existoval a zanikl plněním ze strany dlužníka, prejudiciálně řeší otázku důvodnosti předmětné žaloby. S ohledem na rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. 7 C 81/2015-892, v němž se uzavírá, že nynější žalovaní měli na vydání pozemku parc. č. XY právo, proto odvolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatili. Za dané situace nepokládal městský soud za potřebné vyjadřovat se ke zbytku odvolací argumentace a dalšímu důvodu, o nějž soud první instance opřel svůj závěr o nedůvodnosti projednávané žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. 4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nezabýval-li se převoditelností pozemku parc. č. XY a přečerpáním nároku žalovaných. V souladu s judikaturou dovolacího soudu je povinností soudů věnovat se důvodnosti uplatněného restitučního nároku, včetně vhodnosti požadovaného pozemku. Dovolatelka se domnívá, že na straně žalovaných vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení ve výši obvyklé ceny pozemku, který již s ohledem na jeho nabytí dobrověrnými třetími osobami nelze žalobkyni vrátit. 5. Zrušením rozsudků nahrazujících projev vůle žalobkyně přitom odpadl právní důvod, na základě něhož se žalovaní stali vlastníky předmětné nemovitosti. Úlohou soudů v projednávané věci bylo proto zkoumat, zdali žalovaným bylo možné pozemek parc. č. XY vydat, odvolací soud však na tuto povinnost rezignoval. Vzpomínaný pozemek přitom ve světle relevantní územně plánovací dokumentace převoditelný nebyl a opačný závěr soudu prvého stupně je nesprávný. Dovolatelka rovněž argumentuje, že restituční nárok účastníků vystupujících nyní v pozici žalovaných byl v době, kdy jim byl vydán pozemek parc. č. XY, již přečerpán. 6. Na základě popsaných úvah žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. 7. K dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří polemizovali s předestřenými námitkami a navrhli odmítnutí, případně zamítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku. 8. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání žalobkyně ovšem přípustné není. 12. Judikatura dovolacího soudu se ustálila v názoru, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně, nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného (později zrušeného) rozsudku uloženou povinnost, jež podle hmotného práva skutečně existovala, pak tato povinnost zaniká splněním. Jestliže naopak zmíněná povinnost neexistovala (a došlo tedy k rozporu rozsudku se skutečným hmotněprávním stavem, např. pro neunesení důkazního břemene), získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení (srovnej zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, a dále též např. rozsudek téhož soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1524/2024, nebo jeho usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3300/2015, a ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2195/2020). 13. Logickým důsledkem tohoto právního názoru bylo, že plnil-li žalovaný na základě rozhodnutí posléze zrušeného k jím podanému mimořádnému opravnému prostředku, nebylo v navazujícím řízení možné o žalobě rozhodnout jinak než zamítavě, neboť žalobcem uplatněný nárok buď neexistoval, a žaloba tak byla od počátku nedůvo