28 Cdo 2888/2006 — Nejvyšší soud

28 Cdo 2888/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 4. 2007 Spisová značka:28 Cdo 2888/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2888.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 2888/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského soudů JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1/ A. R., a 2/ M. d´. d. R., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 4. 2006, sp. zn. 10 Co 663/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 8/96 (žalobců A. d. R. a M. d´. d. R., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. L., zastoupenému advokátem, o určení existence zástavního práva), takto: I.       Dovolání dovolatelů se odmítají. II.      Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 5. 1. 1996, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Teplicích z 3. 5. 2005, č. j. 11 C 8/96-434. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo (výrokem označeným I.) zastaveno řízení o určení, že „existuje, respektive trvá, zástavní právo na zajištění odškodňovacího obnosu ve výši 6,000.000,- Kč (před měnovou reformou z roku 1953) podle odškodňovací smlouvy z 2. 11. 1927 ve prospěch žalobců“, a to ke dvěma pozemkům v katastrálním území J. (obec H. J., okres M.), k šesti pozemkům v katastrálním území V. P., okres Ch., ke třem pozemkům v katastrálním území L. (okres L.), k 52 pozemkům v katastrálním území B. (okres T.). Dále bylo tímto rozsudkem soudu prvního stupně (výrokem označeným II.) zamítnuta žaloba žalobců o určení, že existuje, respektive trvá, zástavní právo na zajištění odškodňovacího obnosu 6,000.000,-  Kč (před měnovou reformou z roku 1953) ve prospěch žalobců k 11 pozemkům v katastrálním území L., okres L., jakož i k 11 pozemkům v katastrálním území B., okres T.. Žalobcům bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalovanému na náhradu nákladů řízení 15.525,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích z 3. 5. 2005, č. j. 11 C 8/96-434, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 24. 4. 2006, sp. zn. 10 Co 663/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení, a to tak, že tyto náklady činí pouze 13.375,- Kč; jinak byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně „v napadené zamítavé části“ potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit (společně a nerozdílně) žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.078,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení o části žalobního návrhu nebyl odvoláním napaden a nabyl právní moci, takže odvolací soud tento výrok již nepřezkoumával. Pokud šlo o odvoláním napadenou další část výroku rozsudku soudu prvního stupně, shledal odvolací soud důvodným jen pokud šlo o výši náhrady nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správné skutkové zjištění ohledně vzniku žalobci uváděného zástavního práva na zajištění odškodňovacího obnosu ve výši 6,000.000,- Kč podle smlouvy odškodňovací ze dne 2. 7. 1927 ve prospěch tehdy nezletilého Z. H. L.; toto zástavní právo bylo zapsáno v zemských deskách dne 2. 6. 1928. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o aktivní věcné legitimaci žalobců a závěr o tom, jakým způsobem došlo k zániku zástavního práva v daném případě, ale nesdílel názor, že by na straně žalobců byl dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení. Odvolací soud dále poukazoval na to, že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, jež byly původně ve vlastnictví JUDr. M. E. L. přešly do majetku státu podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a znárodněním. Shora uvedené nemovitosti byly nabyty do tzv. celospolečenského vlastnictví a tímto nabytím došlo k zániku zástavních práv a věcných břemen. Tento zánik věcných práv na některých částech národního majetku upravovalo vládní nařízení č. 97/1952 Sb. Podle ustanovení tohoto vládního nařízení zanikala věcná práva (věcná břemena) na částech majetku svěřeného do správy národního podniku, ať již šlo o věcná práva knihovní nebo neknihovní; k výmazu věcných práv v pozemkových knihách tu docházelo k návrhu národního podniku nebo k návrhu příslušného ministra. Dále pak ve vládním nařízení č. 81/1058, o správě národního majetku, bylo stanoveno (v § 13), že národní majetek nesmí být zatížen zástavními právy a věcnými břemeny; podle ustanovení § 14 tohoto vládního nařízení zanikla zástavní práva a věcná břemena dnem činnosti tohoto vládního  nařízení. Pak také zákon č. 109/1964 Sb. (hospodářský zákoník) stanovil v § 396, že dnem nabytí majetku do celospolečenského vlastnictví zanikla zástavní práva a věcná práva na tomto majetku. Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že po převzatí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, státem došlo k zániku zástavního práva váznoucího na uvedených nemovitostech k zajištění odškodňovacího obnosu podle odškodňovací smlouvy z roku 1927 a že po roce 1989 nedošlo k restituci nebo k obnově zástavních práv; oprávněné osoby podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. tu nevstupovaly do právních vztahů vzniklých před převzetím věcí státem. Podle názoru odvolacího soudu byly tedy nemovitosti v daném případě žalovanému vydány v restitučním řízení po roce 1989 jako nezatížené zástavními právy, která v předchozí době ze zákona zanikla. Dospěl proto odvolací soud k právnímu závěru, že tu nemůže být na straně žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence žalobci uváděného zástavního práva. Odvolací soud ještě dodával, že dalším důvodem svědčícím o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě lze tu spatřovat ve skutečnosti, že v daném případě předmětná zástavní práva byla založena ve prospěch tehdy nezletilého H. Z. L. a jeho přímých potomků, z čehož vyplývá, že žalobci nejsou ve věci aktivně legitimováni, protože těmito přímými potomky nejsou; žalobci tedy nevstoupili do vlastnických práv JUDr. M. E. L. po roce 1989. Vzhledem ke zjištěnému zániku zástavního práva ze zákona, není tu třeba se zabývat otázkou případného promlčení zástavních práv. Potvrdil proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné, pokud šlo o zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl odvoláním odvolatelů napaden. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu s poukazem na ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; výrok o těchto nákladech byl změněn jen co do výše těchto nákladů. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 23. 5. 2006 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu v Teplicích, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé A. R. a M. d´. d. R. ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Podle názoru dovolatelů má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam vzhledem k tomu, že se zabývá výkladem nyní již zřídka užívanými ustanoveními § 618 - § 645 obecného zákoníku občanského z roku 1811, týkajících se institutu svěřenectví, tzv. rodinného fideikommisu a také ustanovení zákona č. 179/1924 Sb., o zrušení svěřenectví. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam i v tom smyslu, že se zabývá vztahem právní úpravy zániku zástavních práv podle nařízení vlády č. 81/1958 Sb. a nařízení vlády č. 97/1952 Sb. ve vztahu k právní úpravě restitucí (rehabilitací). Podle názoru dovolatelů tyto předpisy „připouštějí navrácení majetku nezatíženého věcnými pr