28 Cdo 3091/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3091/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2025 Spisová značka:28 Cdo 3091/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.3091.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 2991 o. z. § 3 odst. 2 předpisu č. 274/2001 Sb. § 3 odst. 6 předpisu č. 274/2001 Sb. § 154 odst. 1 písm. a) předpisu č. 183/2006 Sb. § 167 písm. a) předpisu č. 283/2021 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3091/2024-219 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. W., zastoupeného Mgr. Danielem Jankaničem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, proti žalované obci Brňany, IČ 002 63 389, se sídlem v Brňanech 93, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, o 65.266,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 289/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. května 2024, č. j. 10 Co 225/2023-186, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.888,40 Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Jankaniče do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 19 C 289/2021-155, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 65.266,25 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu v částce 15.354,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně tak z převážné části vyhověl žádání žalobce o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v nákladech opravy kanalizační přípojky za žalovanou. Věc posuzoval znovu po předchozí kasaci ze strany krajského soudu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY napojený na kanalizační přípojku vybudovanou v letech 2004-2005 žalovanou. Na pozemku se nachází šachta s tlakovým čerpadlem, jež nechal žalobce pro jeho nefunkčnost vyměnit, a vyfakturovaný materiál, včetně provedené práce uhradil ze svého. Okresní soud s odkazem na § 3 odst. 6, část věty za středníkem, zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1308/2003, uzavřel, že vlastníkem dotčené kanalizační přípojky je žalovaná, jež je jako majitelka povinna zajistit svým nákladem její opravu a údržbu, je-li uložena v pozemcích, které netvoří veřejné prostranství [§ 3 odst. 7 zákona o vodovodech a kanalizacích a contrario, a § 154 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023]. Z pokynu odvolacího soudu věnoval se okresní soud otázce charakteru tlakového čerpadla a souvisejících částí, přičemž dospěl k závěru, že se ve smyslu § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), i judikatury Nejvyššího soudu jedná o součást věci – kanalizační přípojky – mající režim samostatné stavby podle § 3 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Opravu provedenou žalobcem označil soud prvního stupně za nezbytnou včetně výměny zmíněného čerpadla za nové. Nárok žalobce kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení v intencích § 2991 odst. 2 o. z., jehož se žalované dostalo tím, že za ni žalobce plnil, co měla po právu plnit sama. Závěr o výši bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 1 a § 2999 o. z.) vystavěl soud na zjištění, že žalobce za opravu uhradil realizující společnosti částku 80.620,75 Kč, přičemž vynaložené náklady pokládal za důvodné, účelné a nikterak vybočující z hladiny tržních cen, nicméně v uskutečněných úkonech shledal i takové, jež nedával za povinnost hradit žalované z pozice vlastnice kanalizační přípojky, pročež žalobu v jim odpovídající částce 15.354,50 Kč s příslušenstvím zamítl. K námitce žalované neshledal uplatnění žalobcova práva rozporným s dobrými mravy, a proto ve zbytku žalobě jako důvodné vyhověl. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 10 Co 225/2023-186, k odvolání žalované rozhodnutí okresního soudu ve výroku III změnil co do výše nákladů řízení, jinak je v tomto výroku i ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud částečně doplnil dokazování opětovným výslechem svědka L. F., ostatní důkazní návrhy účastníků odmítl pro nadbytečnost. Konstatoval, že sdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že vlastnicí kanalizační přípojky je žalovaná, jež je povinna k její opravě a údržbě, a přisvědčil rovněž názoru, že jde o samostatnou věc, i když se skládá z více úseků (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3140/2019). Za správný považoval i úsudek o tom, že předmětné čerpadlo je součástí kanalizační přípojky. Postup žalobce, jenž přistoupil k opravě z vlastní iniciativy, označil za logický důsledek dané situace, poukazuje přitom na absenci dohody mezi účastníky, pasivitu žalované stran opravy kanalizační přípojky i její prokázanou nefunkčnost. Vzhledem k vylíčenému měl nárok žalobce za důvodný. Kvitoval též právní kvalifikaci zastávanou soudem prvního stupně, dle níž jde o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z., pročež jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. 3. Proti rozsudku krajského soudu brojí dovoláním žalovaná, majíc ho za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i přítomnost otázek v judikatuře doposud neřešených. Předně namítá rozpor s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3140/2019 v závěru, dle něhož je žalovaná jediným vlastníkem kanalizační přípojky, skládá-li se tato ze dvou úseků s rozdílnými majiteli. Následně formuluje řadu otázek dle jejího mínění v rozhodovací praxi prozatím neposuzovaných. Nejprve se dotazuje na rozsah povinností vlastníka kanalizační přípojky podle zákona o vodovodech a kanalizacích, přičemž odvolacím soudem přijatý názor pokládá za rozporný se zákonem, neboť § 3 odst. 7 řečeného právního předpisu určuje toliko osobu zajišťující opravu a údržbu té části přípojky uložené v pozemku, jenž je veřejným prostranstvím. Zbylé části potrubí má ve smyslu § 3 odst. 5 téhož zákona opravovat a udržovat jejich vlastník. Dále se táže, zda, za jakých podmínek a v jakém rozsahu je nevlastník oprávněn opravit věc bez souhlasu a součinnosti jejího majitele, nenastal-li stav krajní nouze či hrozící újmy. Nalézacím soudům vytýká absenci poukazu na konkrétní zákonný podklad, na základě něhož dovodily oprávnění žalobce provést opravu, a přiznaly mu žalovaný nárok. Pochybuje, může-li vlastníku věci vzniknout bezdůvodné obohacení její opravou ze strany jiného subjektu v případě, že sám věc neužívá, potažmo nemůže užívat, ani z ní nemá jakýkoliv prospěch. Namítá, že přípojku nevyužívá, pročež není nic, v čem by se popsaným způsobem obohatila. Žalobce opravil přípojku k vlastnímu prospěchu. Dále se táže na právní povahu tlakového čerpadla, namítajíc rozpor v závěrech okresního a krajského soudu, považoval-li jej první řečený za součást věci a druhý za její příslušenství. Nedostatečně osvětlený názor odvolacího soudu označuje za odporující dikci § 510 o. z., pořídil-li nové čerpadlo žalobce, jenž se tím stal jeho vlastníkem, přičemž zmiňované ustanovení přepokládá, že příslušenství věci a věc hlavní mají totožného vlastníka. Je-li vlastníkem čerpadla žalobce, nemohlo na straně žalované jeho koupí vzniknout bezdůvodné obohacení. Konečně namítá rozpor s konkrétně citovanou judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, nevypořádaly-li se nalézací soudy se všemi jí navrhovanými důkazy. Pro vyřčené navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. 4. K dovolání se skrze svého právního zástupce negativně vyjádřil žalobce, navrhuje jeho zamítnutí. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestli