28 Cdo 3147/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3147/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3147/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3147.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právního úkonu Narovnání Stát Dotčené předpisy:§ 17 předpisu č. 219/2000Sb. § 585 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 5. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.6.2019I.ÚS 1841/19JUDr. David Uhlíř-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3147/2018-632USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) CS TRADING s.r.o., IČ 001 49 314, se sídlem v Žebráku, Větrná 429, a b) LIGNA a.s., IČ 000 00 914, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 791/41, obou zastoupených JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, IČ 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 19.884.793,43 Kč s příslušenstvím a 4.880.907,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 395/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 29 Co 347/2017-596, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 30 C 395/2006-355, uložil žalované zaplatit žalobkyni a) částku 19.884.793,43 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni b) částku 4.880.907,29 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se domáhaly označených částek na základě dohody o narovnání, kterou měly být vypořádány jejich nároky vůči žalované vyplývající ze skutečnosti, že mezi Českou republiku a žalobkyně (respektive další podnikatelské subjekty) byly v letech 1996 až 1999 rozdělovány splátky konsolidovaného dluhu Indonéské republiky podle nesprávně stanoveného klíče, čímž se žalovaná na jejich úkor bezdůvodně obohatila. Soud žalobkyním přitakal s tím, že ústní dohodou o narovnání uzavřenou v roce 2005 účastníci řízení vskutku upravili své sporné právní vztahy z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalovaná sice namítala, že tvrzená dohoda o narovnání dle § 585 obč. zák. by v souladu s § 17 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), musela mít pod sankcí absolutní neplatnosti písemnou formu s podpisy stran umístěnými na jedné listině, soud však dovodil, že finanční částky získané státem bez právního důvodu nejsou hodnotami, jež by mu náležely, a dispozice s nimi tudíž nepodléhají zvláštnímu režimu nakládání se státním majetkem zakotvenému v zákoně č. 219/2000 Sb., nemluvě navíc o tom, že žalovaná v souladu s dohodou, kterou nyní zpochybňuje, již částečně plnila. Soud rovněž vyloučil, že by v době uzavření dohody o narovnání byla práva žalobkyň promlčena (což by rovněž vedlo k nutnosti učinit daný právní úkon písemně), přičemž aplikoval desetiletou objektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák., neboť konstatoval, že žalovaná měla ještě před rozdělením poslední splátky indonéského dluhu informace, na jejichž základě jí muselo být zřejmé, že se na úkor žalobkyň bezdůvodně obohacuje. Z předeslaných důvodů bylo třeba žalobě vyhovět. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2013, č. j. 29 Co 166/2013-388, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované ve výrocích I. i II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. je změnil, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, jinak je i v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud aproboval skutkový závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, kterou žalovaná splnila pouze částečně, žalobkyně se proto po právu domáhají rozdílu mezi tím, co jim bylo vyplaceno a co jim podle dohody vyplaceno být mělo. V podrobnostech pak odkázal na právní úvahy obvodního soudu, s nimiž se plně ztotožnil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 28 Cdo 657/2015-440, rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud odmítl konstrukci, podle níž požadavek zpřísněné písemné formy právních úkonů, jimiž se nakládá s majetkem státu, na spornou dohodu o narovnání nedopadal, neboť finanční částky nabyté žalovanou bez právního důvodu nepředstavují majetek, který by státu náležel jako vlastníku, a nepodléhají tudíž režimu hospodaření dle zákona č. 219/2000 Sb. Tato argumentace totiž pomíjí, že pokud Česká republika bez právního důvodu obdržela určité množství peněžních prostředků vymezených druhově (tj. počtem reprezentovaných peněžních jednotek), není přijatý obnos v majetku státu (zahrnujícím věci, pohledávky a jiná majetková práva) odlišitelný od financí, jež mu po právu náležejí. Pakliže v příčinné souvislosti s naznačeným přesunem majetkových hodnot neopírajícím se o řádný právní titul došlo k majetkové újmě ve sféře jiného subjektu, může tím vzniknout závazek z bezdůvodného obohacení, jehož podstata ovšem rovněž netkví v tom, že by mezi prostředky v držení obohaceného byla vydělena konkrétní suma, jež by nebyla pokládána za jeho majetek a k níž by snad měl vlastnické právo ochuzený, nýbrž v tom, že má subjekt, na jehož úkor byly dané prostředky získány, pohledávku na vyplacení peněžní částky, která svou výší koresponduje přírůstku v majetku obohaceného. Není-li možno účinně rozpoznat peněžní prostředky, jež Česká republika nabyla bez právního důvodu, v mase ostatních státních financí, je neudržitelný úsudek, který pro dispozice s touto kategorií aktiv konstruuje mírnější formální kritéria, než obecně platí pro nakládání s majetkem státu. Uzavření dohody o narovnání, směřující ke zrušení dosavadní sporné obligace a jejímu nahrazení novým závazkem státu k vyplacení určité peněžní částky žalobkyním, tj. uskutečnění právního úkonu, jímž stát přebírá povinnost poskytnout plnění majetkové hodnoty, přitom podle názoru dovolacího soudu jednoznačně lze podřadit konceptu „nakládání s majetkem státu“, a jde tedy o případ podléhající § 17 zákona č. 219/2000 Sb. Dovolací soud podotkl, že myšlenkám soudů nižších stupňů bylo možné rozumět též tak, že pojem „nakládání s majetkem státu“ obsažený v § 17 zákona č. 219/2000 Sb. vykládaly natolik úzce, aby nepokrýval situace, v nichž je s prostředky státu disponováno ve vazbě na existenci závazku k vydání majetkového prospěchu nabytého způsobem, jejž právní řád neuznává. Pro takovou interpretaci dotčeného předpisu však rozhodnutí obvodního ani městského soudu nenabízela pražádných důvodů. Má-li naopak požadavek písemné formy s umístěním podpisů smluvních stran na jednu listinu zakotvený v ustanovení § 17 zákona č. 219/2000 Sb. za účel posilovat právní jistotu a transparentnost při disponování s veřejnými prostředky, je zásadně žádoucí, aby se tyto veřejné zájmy realizovaly též tam, kde stát reaguje uzavřením smlouvy na skutečnost, že se mu mohlo dostat finančních prostředků bez právního důvodu. Závěr o platnosti předmětné dohody o narovnání tudíž nemohl obstát jako správný. Obvodní soud pro Prahu 1 následně rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 30 C 395/2006-504, žaloby obou žalobkyň zcela zamítl (výroky I. i II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zrekapituloval, že žalobkyně se domáhaly plnění na základě ústně uzavřené dohody o narovnání, jíž měly být vypořádány nároky žalobkyň na doplacení odpovídajících podílů splátek indonéského státního dluhu hrazených ve prospěch žalované, jež tak získala bezdůvodné obohacení. V duchu závazného právního názoru dovolacího soudu obvodní soud konstatoval, že stát s přijatými prostředky vskutku nakládal jako se státním majetkem (a to v dobré víře, že mu patří), neb je použil na úhradu jiného svého dluhu. Dohoda o narovnání, již si spolu účastníci ústně sjednali, a toliko dodatečně potvrdili dopisy, je tudíž neplatná, poněvadž podle § 17 zákona č. 219/2000 Sb. musí mít smlouva, kterou se nakládá s majetkem státu, písemnou formu a podpisy musí být umístěny na jedné listině, což v řešené kauze splněno nebylo. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 Co 347/2017-596, r