28 Cdo 316/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 316/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2019 Spisová značka:28 Cdo 316/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.316.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 6. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 9.5.2019I.ÚS 1546/19JUDr. Milada Tomková-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 316/2019-241 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce E. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 293, proti žalované Šroubárně Turnov, a.s., se sídlem v Turnově, Bezručova 788, identifikační číslo osoby: 46504613, zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 112/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2018, č. j. 20 Co 216/2018-215, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám Mgr. Pavla Vernera, advokáta se sídlem v Turnově, Palackého 211, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 3 C 112/2017-130, zamítl žalobu na určení, že žalovaná není vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných pozemků – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 16.991,20 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá na navrhovaném negativním určením, že žalovaná není vlastníkem předmětných pozemků, naléhavý právní zájem. Dovodil, že požadované určení by nemohlo vést k odstranění právní nejistoty žalobce a ani by nepřispělo k ochraně jeho zájmů, neboť dané určení by se nemohlo promítnout do zápisu v katastru nemovitostí. Připomněl také, že se žalobce v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 133/2014 neúspěšně domáhal proti téže žalované k předmětným pozemkům určení svého vlastnického práva. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. 9. 2018, č. j. 20 Co 216/2018-215, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 14.202,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pročež na odůvodnění jeho rozsudku pro stručnost odkázal. Nadto s odkazem na dřívější řízení ve věci týchž účastníků vedeném pod sp. zn. 5 C 133/2014 (řízení probíhalo nejen před obecnými soudy, ale i před Ústavním soudem, který usnesením ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1724/17, ústavní stížnost podanou žalobcem jako zjevně neopodstatněnou odmítl). Odvolací soud zdůraznil, že žalobce není osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), čímž nesplňuje podmínky pro přiznání práva podle zákona o půdě, a tak přezkoumávané rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98 – tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), případně v existenci právní otázky, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel má především za to, že je osobou oprávněnou ve smyslu restitučních zákonů. Podotýká, že svůj restituční nárok uplatnil včas, tento nárok nebyl ke dni schválení privatizačního projektu ohledně předmětných nemovitostí zamítnut (ani o uplatněném nároku nebylo rozhodnuto), tudíž se jednalo o majetek vyloučený z privatizace podle § 1 odst. 3, § 3 a § 47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a proto žalovaná nikdy nemohla legálně nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovolatel vyvozuje z premisy, že navrhovaným určením bude odstraněn stav právní nejistoty žalobce a ohrožení práva žalobce na zákonné dořešení jeho restitučních nároků, pročež se dané určení dotýká právní sféry dovolatele. Dále dovolatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu jeho stručnosti, neboť odvolací soud odkázal na závěry a odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Připomněla, že již dříve obecné soudy, jakož i Ústavní soud, shledaly, že restituční nárok žalobce je neopodstatněný a že žalobce není osobou oprávněnou ve smyslu zákona o půdě, podle kterého jím byl nárok původně uplatněn (odkázala v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1724/17, jež je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Přisvědčila závěru soudů nižších stupňů, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože posouzení otázky vlastnictví žalované není pro práva a závazky žalobce rozhodné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 18. 9. 2018 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání má obsahové náležitosti vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je v rozsahu, v něm netrpí vadami, ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostat