28 Cdo 329/2015 – Nejvyšší soud

28 Cdo 329/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně obce Krhová, se sídlem v Krhové, Hlavní 205, IČ 012 65 750, zastoupené JUDr. Janem Dobrovolným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75, proti žalovanému městu Valašské Meziříčí, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 7, IČ 003 04 387, zastoupenému JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 17 C 101/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2014, č. j. 8 Co 536/2014-96, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Dobrovolného, advokáta se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 75. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., podanou u soudu prvního stupně dne 9. 7. 2013, domáhala, aby bylo určeno, že je vlastnicí specifikovaných pozemků v obci Krhová, katastrální území Krhová, zapsaných na listu vlastnictví č. 1466, a vlastnicí id. ½ specifikovaných pozemků v obci Krhová, zapsaných na listu vlastnictví č. 1467, všech u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, pro obec a katastrální území Krhová. Žalobu odůvodnila zejména tím, že rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru právního a krajského živnostenského úřadu, oddělení legislativního a právního, ze dne 30. 5. 2012, č. j. KUZL 32069/2012 PŽÚ/A (dále též jen „rozhodnutí krajského úřadu“), byl v souladu s ustanovením § 22 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), schválen návrh města Valašského Meziříčí na oddělení části obce Krhová od města Valašské Meziříčí ze dne 14. 5. 2012, podle kterého se část obce Krhová od města Valašské Meziříčí oddělí ke dni 1. 1. 2013 s tím, že území nově vznikající obce je vymezeno katastrálním územím Krhová (které je zobrazeno v mapových podkladech tvořících přílohu tohoto rozhodnutí), že mezi účastníky nebyla uzavřena dohoda o rozdělení majetku podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o obcích (jak je v odůvodnění tohoto rozhodnutí výslovně konstatováno), že zápisem o předání majetku ze dne 13. 3. 2013 a jeho dodatku č. 1 z téhož data předal žalovaný žalobkyni nemovitý majetek nacházející se v katastrálním území Krhová, ovšem vyjma v žalobě specifikovaných pozemků, které jí nepředal (s odůvodněním, že se jedná o historický majetek města) ani poté, co jej žalobkyně k tomu vyzvala dopisem ze dne 18. 4. 2013, a že Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí, na základě ohlášení změny vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí provedl jen částečný zápis záznamem, a to k nemovitostem předaným, avšak k pozemkům, jež jsou předmětem žaloby, zápis neprovedl s odkazem na nesplnění předpokladů uvedených v ustanovení § 41 odst. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb. (katastrální vyhláška). Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozovala žalobkyně z toho, že všechny nemovitosti v katastrálním území Krhová na ni přešly ze zákona o obcích, a bez tohoto určení nelze dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Okresní soud ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, rozsudkem ze dne 10. 2. 2014, č. j. 17 C 101/2013-66, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26.456,- Kč k rukám JUDr. Jana Dobrovolného. Soud prvního stupně vyšel z rozhodnutí krajského úřadu, podle nějž k 1. 1. 2013 vznikla obec Krhová, a dále zjistil, že k datu 21. 4. 2012, kdy se konalo místní referendum v části Krhová, byly pozemky, jež jsou předmětem žaloby, zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaného a takto je tomu doposud, že podle mapových podkladů předložených k návrhu žalovaného na oddělení části obce Krhová od města Valašské Meziříčí a tvořících přílohu rozhodnutí správního orgánu se tyto pozemky nacházely v katastrálním území Krhová, že mezi účastníky je nesporné, že ke dni 1. 1. 1953 došlo ke sloučení obcí Krhová a Valašského Meziříčí, že dohoda ve smyslu ustanovení § 22 odst. 3 zákona o obcích o vymezení majetku nově vzniklé a stávající obce nebyla uzavřena a že v zápisu ze dne 13. 3. 2013, ve znění jeho dodatku č. 1 z téhož data, se mimo jiné uvádí, že „ …v souladu s ustanovením § 22 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích,…přešlo s účinností od 1. 1. 2013 na obec Krhová z vlastnictví Města vlastnické právo k nemovitostem, které se nachází na jejím katastrálním území, včetně jejich příslušenství, jakož i věcná práva k věcem cizím a závazky váznoucí na nemovitostech“, a že „Město nepředává obci Krhová historický majetek města Valašské Meziříčí v katastrálním území Krhová, tj. nemovitosti, které vlastnilo město Valašské Meziřící ke dni 31. 12. 1949“. Dospěl k závěru, že ke dni 1. 1. 2013 se v souladu s ustanovením § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích stala žalobkyně ex lege vlastnicí všech nemovitostí, jejichž vlastníkem ke dni konání místního referenda bylo město Valašské Meziříčí a které k tomuto dni ležely na nově vymezeném území vznikající obce, tj. v katastrálním území Krhová, tedy i pozemků, jež jsou uvedeny v žalobě, neboť i ty patřily mezi nemovitosti vlastněné ke dni 21. 4. 2012 žalovaným a nacházely se v katastrálním území Krhová, a to bez ohledu na předchozí historický vývoj vlastnických práv k těmto pozemkům. Nepřisvědčil proto názoru žalovaného, že „pokud by nemovitosti byly vydány vlastnicky žalobkyni, která jejich vlastníkem nikdy nebyla, došlo by k vyvlastnění jeho majetku“. V tomto ohledu poukázal na to, že vyvlastnění je nucené odejmutí či omezení vlastnického práva, že v daném případě došlo k rozdělení obce a „s tím souvisejícího dělení nemovitého majetku na základě vlastního rozhodnutí občanů obce Valašského Meziříčí“, a že „takový postup nepředstavuje ani nucené odejmutí vlastnického práva ani jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť došlo k přerozdělení nemovitostí mezi části odštěpené od původního vlastníka a původním vlastníkem“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 Co 536/2014-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 10.312,- Kč k rukám jejího zástupce. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že „za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o obcích, se žalobkyně stala ke dni 1. 1. 2013 v souladu s ustanovením § 22 odst. 4 písm. a) zákona o obcích vlastníkem všech nemovitostí, jejichž vlastníkem ke dni konání místního referenda byl žalovaný a které k tomuto dni ležely na nově vymezeném území vznikající obce, tj. v katastrálním území Krhová“. Shodně se soudem prvního stupně ani odvolací soud nesouhlasil s názorem žalovaného, že rozhodnutím o určení vlastnického práva k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, „by došlo k vyvlastnění jeho majetku bez náhrady“. V tomto ohledu poukázal na to, že „zákon o obcích v ustanovení § 20a a násl. umožňuje obci, která se chce oddělit, aby se za určitých v tomto zákoně uvedených podmínek oddělila, k čemuž v daném případě došlo“. O oddělení pak rozhoduje krajský úřad na návrh obce a součástí tohoto návrhu je písemná dohoda o rozdělení majetku mezi původní obci a nově vzniklou obci, pokud k dohodě došlo. Za stavu, kdy se účastníci nedohodli o rozdělení majetku podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o obcích, „přechází majetek na novou obec dnem vzniku obce podle ustanovení § 22 odst. 7 tohoto zákona, kdy se vychází ze stavu, který zde byl ke dni konání referenda, tj. v daném případě ke dni 21. 4. 2012“. Protože žalovaný dobrovolně pozemky „nevydal, domáhá se jich žalobkyně podanou žalobou po právu“. Podle odvolacího soudu „je přitom nepodstatné, zda již žalobkyně jednou existovala, či nikoliv, nepodstatný je také vývoj vlastnického práva k těmto nemovitostem i charakter tohoto majetku, tj. zda se jedná o historický či jiný majetek, a také způsob a doba nabytí tohoto majetku, neboť dikce zákona je v tomto směru jasná, kdy není rozlišeno, o jaký majetek se jedná a nejsou zde stanoveny ani žádné výjimky“. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení následujících otázek hmotného práva, které podle jeho názoru dovolací soud dosud neřešil a které by měly být tímto soudem „vyřešeny jinak, než rozhodly soudy obou stupňů“: 1) „zda lze aplikovat ustanovení § 22 odst. 4 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, v případě,