28 Cdo 3434/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3434/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2014 Spisová značka:28 Cdo 3434/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3434.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 35 předpisu č. 44/1988Sb. § 451 obč. zák. § 454 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 4. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 13.6.2014IV.ÚS 2033/14JUDr. Milada Tomkováodmítnuto8.4.2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3434/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně RWE Gas Storage, s. r. o., IČ 27892077, se sídlem v Praze 9, Prosecká 855/68, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 62,802.154,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 109/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2013, č. j. 51 Co 549/2012-139, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 6. 2012, č. j. 27 C 109/2011-73, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 62,802.154,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení, které mělo žalované vzniknout v důsledku toho, že neplnila své zákonné povinnosti, a žalobkyně musela ve veřejném zájmu v rámci svých povinností týkajících se zajištění bezpečného a spolehlivého provozu podzemního zásobníku plynu vynaložit náklady na likvidaci starého důlního díla – průzkumného vrtu Hrušky 6 (dále též jen „vrt“ či „předmětný vrt“). Obvodní soud dospěl na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím k dikci § 35 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), dle nějž (mimo jiné) zajišťování nebo likvidaci starých důlních děl a jejich následků, které ohrožují zákonem chráněný obecný zájem, zabezpečí v nezbytně nutném rozsahu Ministerstvo životního prostředí České republiky, k závěru, že žalobnímu návrhu není možné vyhovět. Aplikaci úpravy bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák. vylučuje již okolnost, že zákon č. 44/1988 Sb. je předpisem veřejného práva, a je tedy zřejmé, že nárok žalobkyně nevychází ze soukromoprávních vztahů k žalované. Nárok žalobkyně přitom nemá oporu ani v normách práva veřejného, neboť podle § 35 odst. 6 zákona č. 44/1988 Sb. by se vůči žalované mohla domáhat pouze náhrady škody, jejíž vznik však netvrdí. Obvodní soud dále poukázal na skutečnost, že v dopise ze dne 10. 3. 2006 Ministerstvo životního prostředí (dále též jen „Ministerstvo“) odmítlo svou odpovědnost za likvidaci předmětného vrtu s tím, že předmětný vrt není starým důlním dílem. Toto výslovné stanovisko toho, kdo měl plnit, by i v rámci soukromoprávních vztahů vylučovalo vznik bezdůvodného obohacení dle § 454 obč. zák., neboť v souladu se zásadou, dle níž nikomu není zásadně dovoleno zasahovat do věcí jiného subjektu, nelze nikoho proti jeho projevené vůli obohatit. Vyloučen je rovněž vznik bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zák. plněním bez právního důvodu, neboť sama žalobkyně svůj nárok odvozuje od skutečnosti, že se jednalo o staré důlní dílo, které mělo odstranit Ministerstvo (tj. žalovaná), za nějž splnila jeho povinnost. Obvodní soud dále podotknul, že pro účely svého rozhodnutí může odhlédnout od toho, zda je předmětný vrt důlním dílem či nikoliv (byť by se klonil k názoru, že v daném případě se minimálně původně o důlní dílo jednalo), jakož i od otázky existence ústně uzavřené komisionářské smlouvy mezi žalobkyní a společností RWE Transgass, a. s., a vycházet z toho, že na veškeré jednání RWE Transgass, a. s. je možno pohlížet jako na jednání žalobkyně, neboť i tak by aplikace § 35 zákona č. 44/1988 Sb. nebyla důvodná. Podstatné je, že žalobkyně prováděla likvidaci důlního díla na vlastní žádost, aby mohla pokračovat ve výkonu své podnikatelské činnosti spočívající v provozování podzemního zásobníku plynu v původním rozsahu, omezeném rozhodnutím Obvodního báňského úřadu ze dne 16. 4. 2007, jímž úřad nařídil zastavit vtláčení plynu do uskladňovacího objektu podzemního zásobníku plynu. Nejednalo se tedy o situaci, že by z vrtu samovolně unikal přírodní plyn v důsledku jeho špatné likvidace, pročež by jej bylo nutno dolikvidovat, aby unikající plyn neohrožoval okolí, a osoba, jež byla unikajícím plynem ohrožena, zasáhla a předešla tak vzniku škody. Byť to žalobkyně odmítá, i z jejích tvrzení je zřejmé, že pravděpodobně unikal plyn vháněný do jí provozovaného podzemního zásobníku. Tomu odpovídal i postup báňského úřadu, jenž k žádosti žalobkyně vydal dne 23. 8. 2007 rozhodnutí podle § 10 odst. 10 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, který se týká likvidace mj. důlních děl, a nikoliv podle § 13 tohoto zákona upravujícího likvidaci starých důlních děl. Z rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že opravná likvidace vrtu se provádí s cílem trvale zabezpečit hermetičnost prostoru ve vztahu k prováděné hornické činnosti (podzemnímu zásobníku plynu). Stejně tak rozhodnutím báňského úřadu ze dne 21. 5. 2007 se jednoznačně povoluje relikvidace vrtu, a nikoliv starého důlního díla, což vyplývá i z odkazu na ustanovení § 41 odst. 2 písm. b) zákona č. 61/1988 Sb. I tímto rozhodnutím příslušného správního orgánu je přitom soud vázán. Měla-li žalobkyně za to, že báňský úřad rozhodl o něčem jiném, než o co bylo žádáno, měla se proti tomuto rozhodnutí bránit, jinak soud z těchto rozhodnutí v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vychází. Z doložených rozhodnutí je přitom zřejmé, že nebyla vydána na likvidaci starého důlního díla, přičemž bez povolení báňského úřadu nelze podle zákona likvidaci starého důlního díla provést. Tyto úvahy tedy vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby jako nedůvodné. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, č. j. 51 Co 549/2012-139, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvého stupně za správná i dostatečná a neshledal pochybení ani v posouzení otázky, zda má žalovaná povinnost nahradit žalobkyni náklady vynaložené v souvislosti s úpravami dotyčného vrtu. Odmítl přitom názor soudu prvního stupně, dle nějž ke vzniku bezdůvodného obohacení nemůže dojít, je-li povinnost plnit dána normami práva veřejného. Taktéž závěr, dle nějž je vznik bezdůvodného obohacení vyloučen, plní-li jedna osoba za druhou přes její nesouhlas, nelze absolutizovat. Zbylým úvahám, o něž soud prvního stupně opřel své rozhodnutí, odvolací soud přitakal. Povinnost státu dle § 35 zákona č. 44/1988 Sb. zabezpečit v nezbytném rozsahu likvidaci starých důlních děl ohrožujících zákonem chráněný obecný zájem se týká důlních děl v podzemí, jež jsou opuštěná a jejichž původní provozovatel ani jeho právní nástupce nejsou známi. V daném případě však především nejde o opuštěné dílo, neboť je znám původní provozovatel vrtu, tudíž musí být znám jeho právní nástupce, jelikož původní státní podnik byl privatizován, a to bez ohledu na to, že předmětný vrt nebyl do privatizace zahrnut, jak tvrdí žalobkyně, jelikož předmětný vrt byl zlikvidován v roce 1961, od té doby nebyl používán, přičemž k privatizaci došlo někdy po roce 1990. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že v případě úprav předmětného vrtu provedených žalobkyní, ať už označovaných za „relikvidaci vrtu“, se o žádnou likvidaci ani zajištění vrtu ve smyslu § 35 zákona č. 44/1988 Sb. nejednalo, neboť je zřejmé, že vrt jako takový od své původní likvidace v roce 1961 žádnou potřebu dodatečné likvidace nevyžadoval, a nebylo ani prokázáno, že by tento vrt sám ohrožoval obecný zájem. Z provedeného dokazování a nakonec i z tvrzení žalobkyně vyplývá, že dotyčný vrt byl dlouhodobě využíván ke kontrole tlakových poměrů v dané lokalitě (využíval jej RWE Transgass Net s. r. o., s nímž žalobkyně měla smlouvu) a k úniku plynu začalo docházet až poté, co byl v zásobníku zvýšen tlak o 35 % oproti tlaku ložiskovému. Potřeba úpravy dotyčného vrtu tedy nebyla vyvolána jeho nevyhovujícím stavem po provedené likvidaci v roce 1961, ale provozem zásobníku plynu Tvrdonice v období roku 2005. Tuto skutečnost potvrzuje ve svém odvolán