28 Cdo 346/2024 – Nejvyšší soud

28 Cdo 346/2024-1730 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce města Kutná Hora, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 552/1, identifikační číslo osoby: 00236195, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, proti žalovaným 1) R. R., zastoupenému Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem se sídlem v Úvalech, Hodov 459, 2) V. Š., zastoupenému Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka 420/5, 3) Saveway LLC, se sídlem 3422 Old Capitol Trail, PMB 1362, Wilmington, DE 19810-6192, New Castle, Spojené státy americké, registrační číslo: 4537356, zastoupené Mgr. Tomášem Hokrem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 49/2006, o dovoláních žalovaného 2) a žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2023, č. j. 19 Co 264/2022-1544, takto: I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 9 C 49/2006-1404, určil, že vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), je Česká republika – s právem hospodaření s majetkem státu pro žalovaného 1) (výrok I.). Rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a žalovanému 2) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 12.569,48 Kč (výrok III.). 2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (výslovně toliko proti výroku III.) a žalovaného 2) (proti výroku I. a akcesorickým nákladovým výrokům) rozsudkem ze dne 21. 4. 2023, č. j. 19 Co 264/2022-1544, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že žalovaný 1) má právo hospodaření s předmětnými pozemky; v dalším žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem (výroky II. a III.). 3. Soudy obou stupňů, vázány právním názorem vyjádřeným v kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21 (tento nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), vyšly ze zjištění, že na základě dohody uzavřené dne 8. 2. 1999 mezi žalovaným 1) jako povinnou osobou a žalovaným 2) jako osobou oprávněnou byl ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 403/1990 Sb.“), oprávněné osobě vydán pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, z něhož byly později geometrickými plány odděleny mimo jiné i předmětné pozemky. Jako vlastník předmětných pozemků je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný 2). Na části předmětných pozemků se nachází stavba kotelny, jež je ve vlastnictví žalobce. Kotelna byla vybudována po převzetí předmětných pozemků do vlastnictví státu v souvislosti se stavbou sídliště v 70. letech 20. století. Soudy nižších stupňů shledaly, že dohoda o vydání předmětných pozemků ze dne 8. 2. 1999 se dostala do kolize s ustanovením § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a tudíž je stižena absolutní neplatností dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; nemohla tudíž přivodit přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům z České republiky na žalovaného 2). Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobě nelze vyhovět v části, jíž se žalobce domáhá určení vlastnického práva České republiky k předmětným pozemkům, a to pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalobcem označených žalovaných ve vztahu k tomuto určení, jakož i pro absenci naléhavého právního zájmu na straně žalobce na požadovaném určení, jestliže z výroku o určení práva hospodaření státního podniku ke sporným pozemkům vyplývá, že vlastníkem tohoto majetku nemůže být nikdo jiný než stát. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Má za to, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci, jelikož neprovedl žalovaným 2) předložené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Domnívá se, že Ústavní soud v kasačním nálezu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21, vědomě ignoroval dřívější judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vztahující se k výkladu ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., a to navíc bez náležitého odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil rovněž, že se odvolací soud nezabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobce v přítomné kauze. Vyjádřil přesvědčení, že soudy v projednávané věci opravují žalobní návrhy žalobce a rozhodují tak v rozporu s vůlí žalobce. Namítá též porušení svých ústavně garantovaných práv i základních ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Připomněl, že žalovaná 3) se v posuzované věci nemohla dosud vyjádřit, neboť soudy nižších stupňů ji o existenci tohoto řízení neinformovaly. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a řízení zastavil, popřípadě věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním též žalovaná 3). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že při doručování soudních písemností žalované 3) nepostupoval v souladu s Úmluvou o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 15. 11. 1965, vyhlášenou pod č. 85/1982 Sb. (dále „Haagská úmluva“), a ustanovením § 50j o. s. ř. Vyzdvihla přitom povinnost odvolacího soudu doručovat soudní písemnosti přímo účastníkovi řízení, nikoli jeho odštěpnému závodu. Upozornila, že žalovaná 3) neměla fakticky možnost účinně hájit svá práva v rámci nalézacího řízení, neboť soudní písemnosti týkající se jejího postavení v řízení, jí nebyly řádně doručeny, čímž současně došlo i k porušení jejích ústavně zaručených práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, respektive soudu prvního stupně, k dalšímu řízení. 6. K dovolání žalovaného 2) se nesouhlasně vyjádřil žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) odmítl. 7. Žalovaný 1) ve svém vyjádření označil dovolání žalované 3) za nedůvodné a k dovolání žalovaného 2) uvedl, že se jedná o pouhou polemiku s jasnými a závaznými právními závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) i žalované 3) odmítl. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 4. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 13. 3. 2006 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 2) a žalované 3) přípustné (§ 237 o. s. ř.). 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání žalovaného 2) není přípustné. 11. Žalovaný 2) dovolacímu soudu nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Žalovaným 2) předkládaná interpretace ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. představuje pouhou polemiku se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3424/21, z nichž odvolací soud – vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto jeho zrušovacím nálezu (