28 Cdo 347/2026 — Nejvyšší soud

28 Cdo 347/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2026 Spisová značka:28 Cdo 347/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.347.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Náhradní pozemek Pozemkový úřad Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 písm. a) předpisu č. 503/2012 Sb. § 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb. § 6 předpisu č. 503/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 4. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 347/2026-590 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. Ž., zastoupeného Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 278/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 2. října 2025, č. j. 15 Co 246/2025-561, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.798,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Krampery do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 4 C 278/2023-511, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu dvaceti dvou specifikovaných pozemků, včetně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek X“), z vlastnictví státu (výrok I), řízení v části, v níž se žalobce domáhal bezúplatného převodu pěti specifikovaných pozemků, zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Soud zjistil, že žalobce je oprávněnou osobou na základě tří zděděných restitučních nároků po jeho rodičích, výši nároku poté dovodil ze znaleckého posudku, jenž ocenil odňaté pozemky jako stavební. Okresní soud seznal, že se žalovaná vůči žalobci dopustila svévolného a liknavého přístupu, neboť po dobu cca 20 let evidovala předmětný restituční nárok v nesprávné výši, přičemž k jeho částečné revizi přistoupila až po výzvě žalobce. Žalobce byl tudíž vyloučen z efektivní účasti na veřejných nabídkách (opakovaně se do veřejné nabídky přihlásil, ovšem jeho přihlášky byly žalovanou zneplatněny z důvodu nedostatečné výše restitučního nároku). Jelikož soud shledal žádané pozemky vhodnými k převodu, žalobě vyhověl. Co se týče konkrétně pozemku X, jehož vhodnost žalovaná v řízení sporovala s argumentací, že jde o pozemek zařazený do rezervy „A“ Státního pozemkového úřadu (dále jen „SPÚ“), předznamenávající specifické nakládání s ním, soud zjistil, že nejde o zákonnou překážkou převodu, neboť daná rezerva státní půdy tvořená dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), má sloužit k výkonu působnosti SPÚ, jíž je právě i působnost v oblasti restitucí. Vyloučeny z převodu dle § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 503/2012 Sb. jsou přitom toliko pozemky zařazené do rezervy SPÚ dle § 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Nadto zprávami příslušných úřadů měl okresní soud za prokázané, že převodu sporného pozemku na žalobce nic nebrání, i ve vztahu k němu tudíž nahradil projev vůle žalované. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, č. j. 15 Co 246/2025-561, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za korektní a učiněná na základě dostatečného dokazování, aproboval rovněž jím provedené právní posouzení věci. Ohledně liknavosti a svévole žalované uzavřel, že soud prvního stupně na základě (správně) zjištěného skutkového stavu nemohl dospět k odlišné konkluzi, než jakou přijal ve svém rozsudku, jež je zároveň zcela v souladu s příslušnou ustálenou judikaturou. Vyvrátil též námitky odvolatelky týkající se nevhodnosti převáděných pozemků, k argumentaci žalované ohledně pozemku X poté uvedl, že jeho zařazení do rezervy „A“ nezpůsobuje jeho nepřevoditelnost. Jiný žalovanou tvrzený důvod nevhodnosti seznat nelze, neboť nedoložila existenci směnné smlouvy pro potřeby pozemkových úprav ani nikterak nekonkretizovala veřejný zájem na zachování vlastnictví státu. Dal tudíž okresnímu soudu v otázce převodu pozemku X za pravdu. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře co do výroku I (vůči výroku II toliko coby výroku akcesorickému) podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, za něž označuje otázku liknavosti a svévole žalované a otázku převoditelnosti pozemku X. Tvrdí, že napadené rozhodnutí trpí v části posuzující její liknavost a svévoli zjevnou nepřiměřeností, neboť odvolací soud nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným ustálenou judikaturou (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). Namítá též, že se žalobce účastnil veřejných nabídek jen minimálně. K nevhodnosti pozemku X cituje četnou judikaturu Nejvyššího soudu a uvádí, že je třeba zkoumat nejen zákonné překážky převodu dle § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., ale i další judikaturou formulovaná kritéria. Klade důraz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, dle něhož je při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmu restituenta nutno hodnotit, zda restituční nárok nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku. Vytýká odvolacímu soudu, že právě toto srovnání neprovedl, a opakuje, že jde o pozemek nevhodný z důvodu jeho zařazení do rezervy „A“ SPÚ. 4. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž činí i návrh na odklad právní moci naříkaného rozhodnutí. 5. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž s daným mimořádným opravným prostředkem nesouhlasí. Proponuje, aby jej dovolací soud jako nepřípustný odmítl, popřípadě zamítl. 6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání není přípustné. 10. Otázka, lze-li postup žalované v případě uspokojování žalobcem uplatňovaného nároku kvalifikovat jako liknavý a svévolný, přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezakládá, neboť danou otázku odvolací soud i soud prvního stupně vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 11. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce SPÚ) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1980/2022). 12. Jako svévolný postup (či přinejmenším liknavý, je-li napraven až s prodlením) lze dle judikatury kvalifikovat i ulpívání žalované na nesprávném ohodnocení nároku (nesprávném určení ceny oprávněné osobě odňatýc