28 Cdo 3517/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3517/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 8. 2013 Spisová značka:28 Cdo 3517/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3517.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Postoupení věci Zastavení řízení Změna návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 95 odst. 1 o. s. ř. § 104b odst. 1 o. s. ř. § 104b odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 8. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3517/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce M. H., bytem T. – M., zastoupen JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Michelská 81, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem Praha 6, Tychonova 221/1, zastoupené pověřenou zaměstnankyní s právnickým vzděláním, o zaplacení částky 1.345.719,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 332/2009, o dovolání žalobce a žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 15 Co 25/2012 – 44, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2012, č. j. 15 Co 25/2012-44, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 11. 2011, č. j. 7 C 332/2009-22, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :A. Předchozí průběh řízení Žalobce se svým návrhem domáhal zaplacení částky 1.345.719,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v období od 30. 8. 1972 do 31. 1. 1993 odsloužil celkem 20 let, 5 měsíců a 1 den jako voják z povolání. Po ukončení služebního poměru na vlastní žádost mu byl Vojenským úřadem sociálního zabezpečení (dále též jen „VÚSZ“) rozhodnutím o přiznání příspěvku ze dne 3. 3. 1993 přiznán výsluhový příspěvek ve výši 3.339,- Kč, který měl být vyplácen od 1. 2. 1993 do 11. 1. 2013 a pravidelně valorizován. Příspěvek byl vyměřen na základě doby činné služby. Rozhodnutím VÚSZ ze dne 25. 7. 1995, které bylo potvrzeno rozhodnutím Ministerstva obrany ze dne 11. 9. 1995, byla s účinností od 1. 4. 1995 zastavená výplata výsluhového příspěvku žalobci s odůvodněním, že podle nové zákonné úpravy se za účelem výpočtu výsluhového příspěvku do doby činné služby nezapočítává doba zařazení vojáka z povolání v určitých funkcích. V případě žalobce tak doba činné služby za účelem vyměření příspěvku činila nově přibližně 17 let, následkem čehož byl žalobce oprávněn k výsluhovému příspěvku jen v období od 1. 2. 1993 do 31. 3. 1995. Žalobce však trvá na nároku z titulu rozhodnutí VÚSZ ze dne 3. 3. 1993 a požaduje doplacení všech výsluhových příspěvků od 1. 4. 1995, které mu byly VÚSZ přiznány po odchodu ze služebního poměru. Právně kvalifikuje výsluhový příspěvek jako částečný invalidní důchod podle zákona 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění a poukazuje na to, že částečný invalidní důchod je nepromlčitelným nárokem, který nezaniká uplynutím času, přičemž zdůrazňuje i ústavní zakotvení uvedeného nároku v čl. 30 ústavního zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod. Dále poukazuje na skutečnost, že dne 16. 4. 2009 byl VÚSZ doručen jeho dopis, jímž se domáhal „zahájení řízení o změně poskytování dávky důchodového pojištění podle § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.“. V dopise ředitele Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 11. 5. 2009 (ve spisu mezi přílohami žalobce), kterým reaguje na výše uvedené podání žalobce, se uvádí, že o výsluhovém příspěvku žalobce již „bylo pravomocně rozhodnuto a není žádný právní důvod zahajovat nebo obnovovat v této věci jakékoli řízení.“. Žalovaná uvedla, že pro rozhodnutí o nároku žalobce na doplacení a vyplácení výsluhového příspěvku není dána pravomoc soudů a navrhla, aby soud řízení zastavil. K věci samé uvedla, že výsluhový příspěvek nelze považovat za dávku důchodového pojištění a navrhla zamítnutí žaloby. Podáním ze dne 16. 8. 2010 žalobce doplnil svůj návrh. Uvedl, že za bod VIII. žaloby doplňuje bod IX., v němž již tvrdí vznik škody v důsledku nesprávného postupu VÚSZ a která spočívá v nevyplacených částkách výsluhového příspěvku. Současně uvedl, že „ruší svůj původní žalobní petit a žádá“ vydání rozhodnutí, kterým se žalované uloží povinnost zaplatit mu částku 1.345.719,- Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 11. 2011, č. j. 7 C 332/2009-22, řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a rozhodl o postoupení věci Vojenskému úřadu sociálního zabezpečení Ministerstva obrany. Uvedl, že příslušným orgánem k rozhodování v otázkách výsluhového příspěvku je Vojenský úřad sociálního zabezpečení Ministerstva obrany. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 13. 3. 2012, č. j. 15 Co 25/2012-44, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. a změnil ve výroku o postoupení věci tak, že rozhodl o postoupení věci ministru obrany. Uvedl, že pravomoc Vojenského úřadu sociálního zabezpečení byla v souzené věci dána § 33c zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, který však byl zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání zrušen. Příslušný k určení, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a rozhodne je tak ministr obrany. B. Dovolání Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná. Žalobce přípustnost svého dovolání spatřuje v § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Důvodnost dovolání je podle něj založena vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a nesprávným právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítl: a) pokud by ve věci rozhodoval ministr obrany, došlo by k porušení zákona o ochraně osobních údajů, protože s údaji z dávkového spisu důchodového pojištění se smí seznámit pouze VÚSZ a jeho pověření zaměstnanci. b) důchod nelze snížit, změnit, pozastavit, odejmout nebo zkonfiskovat. Protože žalovaná nevyplácí nárok žalobce na dávku, neplní právní povinnost vyplývající z rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku. c) předmětem řízení je vzniklá škoda, což vyplývá ze žalobního návrhu, kterým žalobce nežádá zrušení žádného správního rozhodnutí, protože ve správním řízení orgánu sociálního zabezpečení MO – VÚSZ bylo s konečnou platností rozhodnuto o přiznání výsluhového příspěvku. d) soudy nenařídily jednání k podané žalobě. Navíc přehlížely skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu. Soudy tak zasáhly do žalobcova práva na spravedlivý proces. Žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když za zásadní po právní stránce považuje otázku, zda měl soud rozhodnout o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit anebo podle § 104b odst. 1 o. s. ř. z důvodu, že věc náleží do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Namítá, že pokud odvolací soud zastavil řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., dopustil se nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a je tak dána i důvodnost dovolání. C. Přípustnost Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno přede dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013. Dovolací soud zjistil, že obě dovolání jsou včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňují formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání jsou přípustná podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., protože usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. D. Důvodnost Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. provedeném bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení, které předcházelo rozhodnutím soudů obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce se původně domáhal, aby soud uložil žalované povinnost doplatit mu a nadále vyplácet výsluhový příspěvek, který mu byl přiznán rozhodnutím VÚSZ ze dne 3. 3. 1993 po ukončení jeho služebního poměru jako vojáka z povolání. V žalobě pod body I. až VIII. vylíčil skutkové okolnosti případu, přičemž z obsahu jeho podání vyplývalo, že se domáhá přezkumu rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 11. 9. 1995, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí VÚSZ ze dne 25. 7. 1995 o zastavení výplaty výsluhového příspěvku žalobci. Zárove