28 Cdo 3625/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3625/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3625/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3625.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Církev (náboženská společnost) Dotčené předpisy:předpisu č. 5/1945 Sb. předpisu č. 128/1946 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1630/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3625/2023-747 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, IČO 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, za účasti: 1) Lesy České republiky, s.p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 4) Národní památkový ústav, IČO 75032333, se sídlem v Praze, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupený JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze, Italská 753/27, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 2/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. července 2023, č. j. 5 Co 3/2023-691, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit Lesům České republiky, s.p., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč. III. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč. IV. Žalobkyně je povinna nahradit Národnímu památkovému ústavu k rukám JUDr. Petra Wünsche, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč. V. Ve vztahu mezi žalobkyní a Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 7. 2023, č. j. 5 Co 3/2023-691, potvrdil odvoláním napadené výroky I., III., IV., V. a VI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2022, č. j. 23 C 2/2016-619, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. 4. 2023, č. j. 23 C 2/2016-665, jimiž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemků v k. ú. Bouzov, Dolní Dlouhá Loučka, Horní Dlouhá Loučka, Křivá, Ruda u Rýmařova, Karlov u Paseky, Paseka u Šternberka a Veveří u Huzové, a o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. SPÚ 487633/2013/R6271, č. j. SPU 568354/2015/121/GS, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. – V.). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předestřela otázku, zda je oprávněnou osobou podle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a svědčí jí aktivní věcná legitimace k uplatnění restitučního nároku podle § 9 tohoto zákona, v situaci, kdy jí, resp. jejímu právnímu předchůdci, byl předmětný nemovitý majetek odňat na základě Konečného výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. 2. 1939. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 367/2004, a ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, a nálezů Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 3447/21, ze dne 13. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 39/95, publikovaného pod č. 60/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000, publikovaného pod č. 40/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a od usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000. Namítala, že neplatnost majetkových převodů v době německé okupace, jakož i obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem v poválečném období, nastaly v její prospěch ex lege podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, přičemž postup podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, měl za následek toliko deklaratorní rozhodnutí o již obnoveném vlastnickém právu. Poukazovala na snahu představeného svého předchůdce o navrácení majetku (s odkazem na korespondenci adresovanou různým institucím). Kladla dále otázku, zda byl naplněn restituční důvod ve smyslu ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. v situaci, kdy proti konfiskačním vyhláškám týkajícím se předmětného majetku podala odvolání. Vytýkala také formalismus a nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. 3. Účastníci řízení Lesy České republiky, Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Národní památkový ústav navrhli, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, že žalující subjekt je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a že se domáhá svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení § 2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení § 5 zákona č. 428/2012 Sb. (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení § 1 tohoto zákona, počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, body 94 a 176). 6. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve přijal a odůvodnil závěr, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo (odňaté za doby německé okupace) ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, nebo ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/20