28 Cdo 3747/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3747/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2013 Spisová značka:28 Cdo 3747/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3747.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Odpovědnost státu za škodu Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 11. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.12.2013I.ÚS 3899/13JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto28.1.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3747/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 50/148, proti žalované Česká republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 410.643 Kč s příslušenstvím a 1.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 227/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, č. j. 51 Co 331/2011-73, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2011, č. j. 30 C 227/2009-46, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit 410.643 Kč s příslušenstvím a na náhradě nemajetkové újmy částku 1.000.000 Kč (výrok I., II. rozsudku soudu prvního stupně)). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Soud prvního stupně rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 410.643 Kč jako škody vzniklé postupem Finančního úřadu pro Prahu 6, který ačkoli žalobce dne 6. 12. 2003 podal jak řádné daňové přiznání, tak dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997, žalobci konkludentně rozhodnutím ze dne 31. 12. 2001 stanovil dodatečnou daňovou povinnost, jíž žalobce splnil ve výši 342.483 Kč a uhradil i penále 68.160 Kč. Nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím vznikla žalobci majetková újma spočívající v zaplacené dani včetně penále. Žalobce se rovněž domáhal zaplacení částky 1.000.000 Kč za nemajetkovou újmu, z důvodu prodeje rodinné rekreační nemovitosti, k níž ho vázala citová pouta, a to pro zaplacení vyměřené daně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a s menšími korekcemi se ztotožnil s jeho právním posouzením. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že by zde bylo nezákonné rozhodnutí, jež by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Soud přitom není oprávněn přezkoumávat, zda a nakolik takové rozhodnutí vydané v jiném řízení bylo nezákonné. Vyslovil, že nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Odvolací soud dále uvedl, že pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Proto - uváděl odvolací soud - je podstatné, že žalobce podal dne 6. 12. 2001 dvě daňová přiznání, opakované řádné přiznání a první dodatečné daňové přiznání a správce daně následně rozhodl konkludentním vyměřením daně ke dni 31. 12. 2001. Výše uvedeným konkludentním vyměřením daně, byť se v daném případě nejednalo o odpovídající způsob rozhodnutí, bylo tedy rozhodnuto o řádném daňovém přiznání podaném dne 6. 12. 2001. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, přičemž žalobce proti němu nepodal odvolání, resp. odvolání žalobce bylo jako opožděné zamítnuto (rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2008). Rozhodnutí správce daně o konkludentním vyměření daňové povinnosti žalobci ke dni 31. 12. 2001 nebylo zrušeno či změněno, nemohla tak vzniknout odpovědnost státu za případnou škodu či nemajetkovou újmu. Nejedná se přitom o nesprávný úřední postup právě proto, že činnost správce daně se projevila vydáním rozhodnutí, kterým byla konkludentně daň žalobci doměřena. Zákonnost tohoto rozhodnutí nebyla na základě opravných prostředků přezkoumávána. Odvolací soud nepovažoval za správné tvrzení žalobce, že uvedené rozhodnutí nebylo možné napadnout odvoláním s tím, že neodpovídá ustanovení § 48 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2010. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 175/2006-89, v němž se uvádí, že konkludentní vyměření daně nelze považovat za nicotné, jestliže podmínky ke způsobu vyměření daně byly sporné, bylo by možné takové vyměření považovat za nezákonné, ovšem žalobce nevyužil možnosti podat proti němu odvolání. Zákonnost tohoto rozhodnutí tedy nebylo možno přezkoumat. Ani v souvislosti s vydáním druhého dodatečného daňového přiznání žalobce podaného dne 5. 12. 2003 nelze hovořit o nesprávném úředním postupu. V úvahu by mohla přicházet pouze odpovědnost státu za vydání nezákonného rozhodnutí. Rovněž ani na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 175/2006-89 (rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 18. 12. 2007), nelze s ohledem na další průběh správního řízení dovodit vznik odpovědnosti státu za škodu. Následně bylo totiž správní řízení zastaveno rozhodnutím finančního úřadu ze dne 23. 4. 2008, odvolání proti němu bylo rozhodnutím finančního úřadu ze dne 27. 10. 2008 zamítnuto a žaloba, kterou u správního soudu žalobce toto rozhodnutí napadl, byla rovněž zamítnuta (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, č. j. 10 Ca 338/2008-32. Z uvedených rozhodnutí je zřejmé, že v řízení nebylo možné pokračovat a bylo nutné je zastavit (§ 27 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 41 odst. 4 a s § 47 zákona č. 337/1992 Sb.), neboť dne 31. 12. 2000 uplynula tříletá prekluzivní lhůta. Žalobci tak nemohla vzniknout žádná škoda či nemajetková újma, když k úhradě vyměřené daně a penále byl povinen již na základě pravomocného konkludentního vyměření daně ke dni 31. 12. 2001, jež dosud nebylo zrušeno či změněno. Dovodil, že pokud nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti státu, bylo nadbytečné se zabývat otázkou promlčení, i když i na základě pouhých tvrzení žalobce bylo zřejmé, že tento nárok by musel být promlčen. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se ve smyslu ustanovení § 32 odst. 3 věta první promlčuje za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě a byla-li podána žaloba až dne 24. 9. 2009, stalo se tak zjevně opožděně i s přihlédnutím k případnému stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 35 zákona č. 82/1998 Sb. Považoval za nesprávnou úvahu žalobce, že počátek promlčecí doby se váže na konec probíhajícího řízení, neboť ustanovení § 32 odst. 3 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb. se týká pouze nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., tj. nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení. Rovněž námitku žalobce odkazující na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 považoval za nepodstatnou. V daném případě bylo možno vyměřit daň jen do 31. 12. 2000, jak již uvedl Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 25. 8. 2010, č. j. 10 Ca 338/2008-32 s tím, že ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. se týká pouze možnosti správce daně daň vyměřit či doměřit, příp. přiznat nárok na daňový odpočet (rozhodnutí o daňové povinnosti), nikoli ji dále vymáhat. Závěry rozhodnutí Ústavního soudu nemohou ovlivnit již vydaná pravomocná rozhodnutí o vyměření daňové povinnosti. V tomto směru odka