28 Cdo 3836/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3836/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 12. 2016 Spisová značka:28 Cdo 3836/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3836.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Náklady řízení Pozemkový úřad Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 § 142 odst. 1 o. s. ř. § 150 o. s. ř. § 243d písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 3. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3836/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. H., zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce Ing. Františka Hakla, narozeného dne 6. 12. 1960, bytem v Českých Budějovicích, Pražská 1255/19, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Římskokatolické farnosti - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Za Hřištěm 1141/2, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 93/2006, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2016, č. j. 5 Co 2082/2015-858, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2016, č. j. 5 Co 2082/2015-858, se v části výroku I., jíž ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 C 93/2006-819, mění takto: Rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 C 93/2006-819, se ve výroku II., jímž bylo ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozhodnuto tak, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Prachaticích (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 2 C 93/2006-819, zamítl žalobu (kterou se žalobce jako oprávněná osoba domáhal, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu specifikovaných pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, za pozemky, jež mu nebyly rozhodnutím pozemkového úřadu vydány), a dále rozhodl, že žalované, vedlejší účastnici na straně žalované a České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že základ nároku žalobce na bezúplatný převod náhradních pozemků „byl v základu dán“, neboť v průběhu tohoto řízení (trvajícího od roku 2006) bylo prokázáno, že Pozemkový fond ČR (žalovaná) postupoval při vyřizování restitučního nároku žalobce „bezprecedentně liknavě“, přičemž tento nárok žalobce byl uspokojen teprve na základě pravomocných rozsudků soudů obou stupňů vydaných v tomto řízení, jimiž žalované byla uložena povinnost uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků parc. č. 3931/1 a č. 3933 v katastrálním území Č. B. (pouze ve vztahu k pozemkům parc. č. 458/1 a č. 458/3 v katastrálním území H. Ch. nebylo žalobě vyhověno). Žaloba však musela být zamítnuta proto, že pozemky parc. č. 3931/1 a č. 3933 v katastrálním území Č. B. žalobce převedl darovací smlouvou na svého syna Ing. F. H. (vedlejšího účastníka na jeho straně), jehož vlastnické právo k nim, zapsané v katastru nemovitostí, nemůže být dotčeno (§ 243g odst. 2 o. s. ř.) ani následně vydaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, jímž rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny (z důvodu porušení ustanovení § 29 zákona o půdě) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Protože právě v těchto okolnostech dané věci spatřoval soud prvního stupně důvody hodné zvláštního zřetele, rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že úspěšné žalované, vedlejší účastnici řízení na straně žalované a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení. K odvolání žalované a vedlejší účastnice na její straně proti nákladovým výrokům Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j. 5 Co 2082/2015-858, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo namístě žalované, vedlejší účastnici na straně žalované i České republice náhradu nákladů řízení nepřiznat, ač byla žaloba zamítnuta. Poukázal na skutečnost, že celý spor byl „de facto“ vyvolán žalovanou, která byla od srpna roku 1994 nečinná, a že „až do podání žaloby oprávněný nárok žalobce neuspokojila“. Podle názoru odvolacího soudu pak pochybení žalobce, k němuž došlo při výběru konkrétních náhradních pozemků, nedosahuje svojí intenzitou takové závažnosti jako nečinnost žalované. K námitce žalované i vedlejší účastnice na její straně, že žalobce mohl vzít žalobu zpět, odvolací soud uvedl, že i kdyby po zrušení rozsudků soudů obou stupňů rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, vzal žalobce žalobu zpět, i „v takové situaci by nebylo možno se vyhnout výše nastíněným úvahám“. Dále odvolací soud přisvědčil námitce žalobce zpochybňující účelnost vynaložených nákladů na zastoupení žalované coby státního orgánu advokátem. V tomto ohledu odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 474/13, v němž vyslovil názor, že „je-li subjekt (v posuzované věci veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky a plnící převážně veřejný účel) vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát. Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a není vyloučeno náhradu nákladů řízení přiznat, neboť předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s hlavní činností subjektu, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuelně jazykové znalosti a podobně“. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení této otázky je podstatné, že žalovaná disponuje právním oddělením, které by mělo být schopno danou problematiku řešit. V dané věci žádné z nastíněných hledisek pro posouzení účelnosti vynaložených nákladů splněno nebylo, když jde naopak o spor plynoucí ze zcela běžné, pravidelné činnosti žalované (a jejího právního předchůdce), která žádný z uvedených znaků nevykazuje. Dle odvolacího soudu tak bylo namístě i z tohoto důvodu náhradu nákladů řízení žalované nepřiznat, a to pro neúčelnost jejich vynaložení. Proti části výroku I. usnesení odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jež pokládá za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, „zda je možné zamítnutí žalobního nároku žalobce z důvodu tvrzeného faktického uspokojení nároku na základě následně zrušeného rozsudku považovat ve vztahu k úplnému nepřiznání práva procesně úspěšného účastníka na náhradu nákladů řízení za důvod zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř.“, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, a dále právní otázky „účelnosti vynaložených nákladů na zastoupení žalované coby státního orgánu advokátem“, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka se domnívá, že v dané věci se nejedná o „důvod zvláštního zřetele, resp. o postup, který by bylo možné hodnotit vůči procesně neúspěšnému účastníkovi jako nepřiměřeně tvrdý, tj. v dané věci je podle jejího názoru nutné postupovat podle obecné zásady úspěchu ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř.“. Poukázala na skutečnost, že „ze strany žalobce šlo v prů