28 Cdo 3851/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3851/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 2. 2021 Spisová značka:28 Cdo 3851/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3851.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Bezdůvodné obohacení Solidarita dlužníků Převzetí dluhu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 454 obč. zák. § 511 odst. 3 obč. zák. § 1889 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 4. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3851/2020-233USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Hradební 1294, proti žalované M. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, o zaplacení částky 73.507,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 107/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 4. srpna 2020, č. j. 60 Co 122/2020-184, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5.275,60 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Josefa Pitnera, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2020, č. j. 3 C 107/2018-153, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.507,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 73.507,33 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 23.606,58 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 8. 2019, č. j. 60 Co 207/2019-121, vyšel ze zjištění, že dne 21. 1. 2008 byla mezi Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., a Z. H. jako dlužníkem a žalovanou jako spoludlužníkem uzavřena smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, z níž byli Z. H. a žalovaná zavázáni společně a nerozdílně. Z. H. a žalovaná existenci závazku plynoucího z uvedené smlouvy potvrdili i v notářském zápisu ze dne 26. 9. 2016, v němž svolili k jeho přímé vykonatelnosti. Finanční prostředky čerpané na základě zmíněného úvěru byly použity na úpravy nemovitostí ve výlučném vlastnictví Z. H., které byly následně na podkladě darovací smlouvy ze dne 14. 4. 2017 převedeny do vlastnictví žalobkyně, sestry Z. H. Předmětný úvěr však nebyl řádně splácen. Po doručení vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 23. 4. 2017 Z. H. i žalované se žalobkyně ústně dohodla se Z. H., že uhradí shora označený dluh, avšak bude požadovat vrácení tohoto plnění. Pohledávka oprávněné Českomoravské stavební spořitelny, a. s., zanikla dne 4. 5. 2017, a to uspokojením ze strany žalobkyně. Po každém z dlužníků, tedy po žalované a Z. H. (podanou žalobou ovšem pouze po žalované), žalobkyně proto požaduje úhradu poloviny sumy vynaložené na vyrovnání jejich dluhu vůči Českomoravské stavební spořitelně, a. s. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně za žalovanou uhradila to, co měla žalovaná povinnost uhradit sama, respektive společně a nerozdílně se Z. H., přičemž mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena žádná dohoda o zaplacení předmětného dluhu, žalovaná nedala najevo svůj nesouhlas s plněním žalobkyně a úhradu předmětného závazku nelze označit za výlučný a osobní zájem žalobkyně. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č. j. 60 Co 122/2020-184, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 73.507,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 73.507,33 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení, zamítl (výrok I.). Dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 64.514,- Kč (výrok II.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný podanou žalobou vůči žalované není dán, jelikož žalobkyně plnila v rámci dohody o převzetí plnění uzavřené mezi žalobkyní a Z. H., jež pro plnění žalobkyně zakládá platný právní titul (odvolací soud tuto dohodu podřadil s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), podle předchozí právní úpravy, tj. podle ustanovení § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“). Žalobkyně má tudíž právo domáhat se svých nároků vůči Z. H., a to podle obsahu mezi nimi uzavřené dohody. Splnil-li Z. H. celý dluh, byť prostřednictvím žalobkyně, vzniká dle názoru odvolacího soudu právo domáhat se náhrady po žalované, která byla druhým solidárně zavázaným dlužníkem, právě Z. H., nikoli žalobkyni. Odvolací soud přitom konstatoval, že v projednávané věci nebyly naplněny zákonné předpoklady pro převzetí dluhu či přistoupení k peněžitému závazku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), podotýká, že žalovaná coby osoba, za niž bylo plněno, je povinna žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 2991 o. z. v žalobou požadované výši. Zdůrazňuje, že neexistuje žádná dohoda, že žalobkyně splní v plné výši peněžní závazek vůči Českomoravské stavební spořitelně, a. s., namísto Z. H. či žalované. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně plnila na výše popsaný dluh v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a Z. H., považuje za překvapivý, přičemž vyzdvihuje, že Z. H. předmětný dluh ze svých finančních prostředků neuhradil, a tudíž se po žalované nemůže domáhat jakéhokoli podílu na jeho zaplacení. Uvádí rovněž, že odvolací soud nerespektoval svůj původní právní názor vyslovený v předcházejícím zrušujícím rozsudku ze dne 12. 8. 2019, č. j. 60 Co 207/2019-121. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pak dovozuje též z otázky aplikace ustanovení § 1893 o. z., jež považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Uvedla, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou vůči žalované není dán, neboť žalobkyně plnila v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a Z. H., přičemž pokud Z. H. plnil věřiteli pomocí jiné osoby, odpovídá jako by plnil sám. Vyzdvihla přitom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přehledně předestřel své myšlenkové konstrukce a veškeré právní úvahy řádně a logicky vysvětlil. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné. I v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je s ohledem na podobnost obou úprav v zásadě po