28 Cdo 3893/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3893/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 1. 2012 Spisová značka:28 Cdo 3893/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3893.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 212/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 1. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 7.5.2012III.ÚS 1712/12prof. JUDr. Jan Musil, CSc.odmítnuto17.4.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3893/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. M. E. R., 2. A. C. G. a 3. S. L. G. G., zastoupených Dr. Mareem Richterem, advokátem, Zürich, Rämistrasse 3 (Švýcarsko), za nějž před soudy obou stupňů jednal v Brně Mgr. Augustin Kohoutek, advokát, 118 01 Praha 1, Újezd č. 450/40 (Tyršův dům), proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 21. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 132/2010 (ve znění usnesení z 22. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 132/2010), vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37C 177/2008 (žalobců M. E. R., A. C. G. a S. L. G. G., zastoupených Dr. Marcem Richterem, advokátem, Zürich, Rämistrasse 3 (Švýcarsko), proti žalovaným: a) Statutárnímu městu Brnu, IČ 4499 2785, 601 67 Brno, Malinovského náměstí č. 3, a b) Muzeu města Brna, 662 24 Brno, Špilberk č. 1, zastoupeným JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem, 602 00 Brno, Pekárenská 12, o vydání věci, t a k t o : I. Dovolání dovolatelů s e o d m í t a j í . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 16. 10. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 2. 11. 2009, č. j. 37C 177/2008-74. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo žalovaným Statutárnímu městu Brno a Muzeu města Brna uloženo vydat žalobcům „obraz Angeli, Portrét ženy, olej, plátno, 68,5 x 55 cm, signován H. V. Angeli 1873“. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Muzeu města Brna na náhradu nákladů řízení 8.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Statutárním městem Brno nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 21. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 132/2010 (ve znění doplňujícího usnesení z 22. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 132/2010). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu z 2. 11. 2009, č. j. 37 C 177/2008-74, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení Muzeu města Brna 8.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalované Statutární město Brno nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu), doplnil dokazování v potřebném rozsahu (§ 213 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Odvolací soud konstatoval na základě výsledku zjištění, učiněného v řízení před soudem prvního stupně, že předmětem řízení je tu obraz, který je součástí sbírkových fondů žalovaného města Brna. Rozhodnutím Ministerstva kultury ČR z 8. 6. 1994, č. j. 7C 725/94, pak byl do vlastnictví Statutárního města Brna převeden Muzeu města Brna v rámci jeho sbírkových fondů (pod inv. č. 50.541 a č. přír. E 334 24) i žalobci uváděný obraz. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že uvedený obraz nebyl ke dni účinnosti (k 1. 9. 2000) zákona č. 212/2000 Sb., týkající se věcí ve vlastnictví státu. Podle názoru odvolacího soudu tu nebylo možné brát zřetel ani na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházely věci z vlastnictví České republiky, na jejichž vydání byl uplatněn nárok oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu, ovšem šlo-li o zmírnění následků majetkových křivd, k nimž došlo v období 1948 – 1990. Žalované Statutární město Brno a Muzeum města Brna soudy obou stupňů shodně nepovažovaly za subjekty, které by mohly ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 212/2000 Sb. uspokojit ve prospěch žalobců, jako oprávněných osob, jimi uplatněný nárok „k tíži České republiky“. Nejde tu také, podle názoru odvolacího soudu o přechod věcí do majetku obce podle ustanovení § 1 až § 3 zákona č. 172/1991 Sb., nýbrž o přechod majetku na základě rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud byl toho názoru, že tu nelze dovodit takovou retroaktivitu zákona č. 212/2000 Sb., jež by měla za následek neplatnost či nicotnost v budoucnu uzavíraných právních aktů v důsledku teprve v budoucnu uplatněných restitučních nároků. Odvolací soud má za to, že zákon č. 212/2000 Sb. nestanoví povinnost k vydání věcí obcemi a těmi, kteří s jejich majetkem hospodaří, a to i v případech těch uměleckých děl, které byly do vlastnictví obcí v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2002) převedeny rozhodnutím Ministerstva kultury ČR v rámci sbírkových fondů muzeí a galerií, jež do vlastnictví obcí přešly. Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu; potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ještě dodával, že se zřetelem k ustanovení § 35f zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a k ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 121/2007 Sb., o advokacii, shledal správným postup soudu prvního stupně, když jednal se žalobci zastoupenými hostujícím evropským advokátem (ze Švýcarské konfederace), který k jednání před soudy ČR pak zmocnil svého substituta, a to advokáta působícího v České republice. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 6. 2011 doručen uvedenému advokátu, zastupujícímu žalobce, a dovolání ze strany žalobců bylo u soudu prvního stupně podáno dne 9. 8. 2011, tedy ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu usnesení z 22. 4. 2011, sp. zn. 14 Co 132/2010) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu). Podle názoru dovolatelů je tu třeba v dovolacím řízení „vyřešit otázku, zda se ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vztahuje rovněž na způsob přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí uvedených v § 5 a v § 6 tohoto zákona, a dále právní otázku, zda se ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. vztahuje nejen na zvláštní restituční předpisy ke dni účinnosti tohoto zákona vydané, nýbrž bez dalšího omezení i na právní předpisy následně vydané“. Je tu třeba, podle názoru dovolatelů, vyřešit v dovolacím řízení i právní otázku, zda se právní závěry, vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ČR, I ÚS 653/99 (ohledně zvláštních předpisů již dříve vydaných ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. anebo i následně vydaných), týkají i této právní věci. Podle názoru dovolatelů odvolací soud nesprávně „jako důvod nepřípustnosti vydání obrazu, o nějž jde v tomto řízení, akcentuje způsob nabytí obrazu žalovaným Statutárním městem Brnem na základě správního aktu, vydaného na základě ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.“ Dovolatelé zastávají názor, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se vztahuje na jakýkoli přechod majetku České republiky do majetku obcí, ať už k přechodu došlo na základě tohoto zákona bez dalšího, či ať už k němu došlo na základě rozhodnutí příslušných orgánů, požádala-li obec o přechod majetku. V daném případě přechod žalobci uváděného obrazu z majetku České republiky do majetku Statutárního města Brna je proto, podle přesvědčení dovolatelů, neplatný (nicotný) ex tun